Půl hodiny za Sokolov a šestašedesát minut za Vary. Během půl dne odehrál fotbalista David Vaněček dohromady jeden zápas na místech vzdálených jednadvacet kilometrů.
V divizi porazil 1. FC Karlovy Vary Rokycany 4:3. Poločas byl 1:1, to nevypadalo na pohodový zápas.
Trenér Tichota nám říkal, že Rokycany dostaly jen dva góly, že budou dobře organizovaní, bude těžké se dostávat na jejich branku. My hodně kazili, byli málo trpěliví, chtěli jsme vše rychle dopředu, hodně ztráceli míče. Nakonec jsme dali gól, ale místo abychom se uklidnili, nechali jsme po brejku vyrovnat.
O přestávce v šatně byla řeč o čem?
Řekli jsme, že to musíme uklidnit, první poločas byl rozháraný.
Ve druhé půli padaly góly a drama až do konce.
Uklidnili jsme se až moc, dostali jsme gól na 1:2. To nás možná trochu probralo. Následně jsme začali mnohem víc běhat, otočilo se to.
V Sokolově moc nehraješ, i když dopoledne jsi odehrál půl hodiny.
Šest zápasů jsem neodehrál celý zápas. Se svým výkonem nejsem spokojený, bylo znát, že nejsem v herním rytmu. Potřeboval jsem hlavně odehrát soutěžní zápas, pořád jen trénovat není to pravé. Jsem rád, že jsem si zahrál, pomohl klukům ve Varech k vítězství a doufám, že dostanu šanci v Sokolově.
Jak se s tím vyrovnáváš, když nehraješ zápasy?
Určitě mě to vnitřně štve, ale nezbývá mi nic jiného než dobře trénovat, to myslím, že se děje, a za každou šanci, co dostanu, i na deset, dvacet minut odvést maximum a potom už záleží jen na trenérovi.
Jak zápasy prožíváš na lavičce?
Na lavičce je to mnohem horší než na hřišti. V zápasu boje na hřišti si to neuvědomíte, ale když to vidíte z lavičky, vše prožíváte mnohem víc, nemůžu být na hřišti, nemůžu pomoci a jsou to mnohem větší nervy.
Jaké máš vztahy s ostatními hráči, kteří ti konkurují na místo v sestavě?
V Sokolově nikdy nebyl nějaký takový problém ve vztazích v kabině. Jsme tam dobrá parta, kluci, co přišli, tak zapadli.
