Věděl jste vůbec, jak slavit?
Upřímně: nevěděl, protože ty moje góly jsou tak sporadické, že ani nevím, co mám pak dělat. Až později jsem si uvědomil, že jsem synovi slíbil, že napodobím jeho oslavu gólu, on si vždycky něco vymyslí a napodobí hvězdy světového formátu. To mě potom trošku mrzelo.
Kdy jste mu to vlastně slíbil? To už pár let mohlo být...
Přesně tak! Já jsem taky nečekal, že dám gól, ale kdybych tohle nedal, tak by mě v klubu asi zastřelili. Byl jsem rád. Ale co si pamatuju své góly, není jich v kariéře moc, tak je slavím tak nějak v klidu a bouchne to, až jdou spoluhráči kolem mě. To si uvědomím, že jsem dal gól.
Takže jste jen pokynul rukou, žádná divočina.
Zvedl jsem ruku k našim fanouškům, protože byli za soupeřovou brankou, řvali tam. No a potom jsem čekal, až se na mě sesypou spoluhráči. Žádná divoká oslava. Já byl hlavně rád, že to tam spadlo, ať jsem to byl já, nebo kdokoli jiný, protože jsme potřebovali tři body. Nebyl to lehký zápas, prohrávali jsme 0:1, vyrovnali jsme, oni před mým gólem měli šance, které nedali. Zaplaťpánbůh že jsme to urvali za tři body my, protože výsledky našich soupeřů byly tak půl na půl – některé nám hrály do karet, některé ne. Ale držíme se na čtvrtém místě se čtyřbodovým náskokem na sedmé místo pro play-off. Máme to ve svých rukách. 12 bodů je ve hře, máme dva lehčí soupeře, dva těžké. Uvidíme, musíme se snažit.
Říkal jste, že jste tuhle šanci proměnit musel, ale ve fotbale není žádná příležitost stoprocentní.
Byl to skvěle koplý roh pravou nohou, míč se stáčel ven, spoluhráč hlavičkou z jedenáctky se snažil dát gól, ale nesedlo mu to, letělo to ven z branky na zadní tyč a já jsem tam vyplul. Tak to cvičíme, že dva vysocí hráči jdou na přední tyč a jeden dva na zadní. Už belgickým novinářům jsem říkal, že jsem zrovna byl ve správný čas na správném místě. Nic extra, ale prostě byl jsem tam. Nechci říkat, že jsme si vítězství za předvedenou hru zasloužili, upřímně: remízu bychom zasloužili oba víc, hlavně Mouscron, který makal. Ale víte, jak to je: na konci sezony se nikdo neptá, jak jste hráli, hlavně že jste vyhráli. Takže paráda.
Musel jste jako nejzkušenější borec v kabině dávat za první trefu v Ostende zápisné?
Nedával jsem, ale něco vymyslíme. Jen bych počkal, protože ještě nemáme nic jistého, kromě finále poháru. Ale pokud ve finále neuspějeme, nikdo se nebude ptát, že jsme byli druzí. Všichni se zajímají o ty nejlepší. Pokud se kvalifikujeme do play-off 1 a vyhrajeme pohár, tak malé zápisné bych dal, i když to tady tak jako v Česku není zvykem.
David Rozehnal (vpravo) z Ostende v souboji s Delvydasem Matulevičiusem z Mouscronu.
Vybavíte si, kdy jste předtím skóroval naposledy?
Bylo to proti Paříži za Lille, ale nakonec gól připsali brankáři jako vlastní. Je pravda, že když jsem viděl opakovaný záběr, tak si to vážně na přední tyči hodil do branky, takže ve finále vlastenec.
Počítáte si ho aspoň trošku?
Ne, já si ho počítal do doby, kdy byl napsaný na tabuli na stadionu, ale jakmile jsem to viděl po zápase, tak si tohle počítat nemůžu. Je pravda, že pár hráčům zvučnějšího jména, než jsem já, tohle jako jejich gól uznali, ale mně to neuznali. Takže pokud se nepletu, tak poslední gól jsem dal Bordeaux Jardy Plašila.
Téměř přesně před pěti lety.
Je to možné. Teď mi psal kamarád z Lille, že mi moc gratuluje a příští gól dám v roce 2021. Tak jsme se tomu zasmáli. Říkal jsem mu, že nevím, jestli v roce 2021 ještě budu aktivní fotbalista, že se pokusím to trošku uspíšit.
Střední obránce nemá v popisu práce střílení branek, ale vy jste vysoký a na útočné standardní situace chodíte. Vaším maximem jsou však dva góly za sezonu, ještě v Olomouci. Je útočná hlava něco, na čem jste chtěl v kariéře víc zapracovat?
Je to hlavně o tom, být ve správný čas na správném místě a taky balon přitahovat. Nejlepší útočníci, obránci, kteří mají gólovou nadstavbu, jsou i tím dobře hodnocení, protože za gólem jdou. Já jsem na to nikdy extra nebyl. Je pravda, že tohle můžu počítat ne za nevýhodu, ale nikdy to nebyla moje silná stránka, že bych byl obránce, který dává góly. Je spousta hráčů na světě, kteří mají velké plus, že jsou dobří obránci a ještě k tomu dávají góly. Jak říkáte – jsem vysoký, obranné hlavy celkem zvládám na dobré úrovni, ale ve standardkách se moc neprosazuju. Mohl bych to brát jako jednu z věcí, které jsem se mohl víc věnovat.
Pro vás je však důležitější, abyste neinkasovali gól z prostoru, který máte střežit. A to se vám v drtivé většině případů daří.
Přesně tak. Já vždycky říkám: Hlavně udržet nulu, dobře bránit. Góly jsou krásná věc, bylo to moc příjemné. Já jsem tomu v první chvíli ani nevěřil, díval jsem se na pomezního, jestli nemává ofsajd, protože to už se mi taky stalo, dokonce i tuhle sezonu proti Gentu, kdy mi pískli ofsajd, ve kterém jsem byl možná dva centimetry, ale to by šlo vidět jen na videu. Prostě to pískl, v tom jsem měl smůlu. Je pravda, že čím více gólů obránce dá, tím je potom lépe ohodnocený. Samozřejmě že musí být kvalitní do defenzivy.
Jednou jste se trefil i za českou reprezentaci. Je gól, jehož si považujete nejvíc?
Vážím si gólu za českou jednadvacítku, protože byl proti Itálii na mistrovství Evropy a byl hodně důležitý. Vážím si také gólu za reprezentační áčko, i když byl jen jeden a přišel až na sklonku mojí reprezentační kariéry. Vážím si ale každého gólu, který dám, protože je to třešnička na dortu – a zvlášť pro obránce. Je vždy dobrý pocit dát gól a pomoct týmu jinak než jen bráněním.
Přitom jako žák jste góly sázel.
To je pravda. Já jsem vlastně do sedmnácti let hrál v záloze, do patnácti v útoku. Dal jsem spoustu gólů, vždycky jsem si to psal do deníčku, jak krásné je dát tři góly. Byl dobrý pocit přijet z vítězného zápasu, ve kterém jsem dal hattrick. Když řeknu synovi a jeho kamarádům, aby se při fotbale rozestavili, tak všichni chtějí dopředu, být útočníci. Tak jsem začínal taky. Potom jsem se posunul dozadu a skončil jako obránce. Ale ve finále jako stoper jsem udělal velkou kariéru. Možná bych teďka hrál útočníka, ale možná bych nehrál na takové úrovni. Má to svoje pro a má to svoje proti.
V březnu vás v Bruselu čeká finále belgického poháru proti Waregemu. Jak moc je to prestižní záležitost? Vy jste už belgický pohár vyhrál s Bruggami.
Jednou jsem ho vyhrál, jednou prohrál finále. V Belgii to je jediný pohár, není to jako ve Francii, kde mají dva poháry. Po mistrovském titulu je to druhá nejvyšší trofej. Finále je obrovský úspěch, ale jak jsem říkal všem: Jen za finále trofej nedostanete, takže musíme vyhrát – a my se budeme snažit devadesát, možná sto dvacet minut udělat maximum a zvládnout to.
Do konce března se má Ostende vyjádřit, jestli na vás opět uplatní opci. Už jste o tom jednali?
Už jsem to s manažerem řešil, ale bohužel pro mě zatím vedení nechce nic řešit do poloviny března, což deklarovali do médií. To vychází na konec sezony a finále poháru. Na jednu stranu je chápu, že chtějí vědět, jak na tom budou příští sezonu, i co se týče financí.
Takže pro vás trošku nejistota.
Trošku, na druhou stranu se snažím odvádět maximální výkony, každý týden dělat vše pro to, abych byl vidět na hřišti, a ne mimo hřiště. Potom je to na nich, víc to ovlivnit nemůžu, jen výkony. Pokud budou chtít, tak já se tomu nebráním, spíš naopak. Chci si ještě prodloužit kariéru a zkusit jeden rok navíc.
A kdyby to nevyšlo, chtěl byste se loučit s trofejí nad hlavou...
To by bylo perfektní, to je jasné. Udělám pro to všechno. Doufám, že i hráči, kteří mají před sebou ještě dlouhou budoucnost, udělají to samé. Pro ně to může být první finále, ale také jejich poslední. Věřím, že se vyburcujeme a půjdeme do toho. V lize taky ještě máme pořád šanci na druhé, možná i první místo, protože Bruggy teď prohrály. Ale nechci o tom mluvit. Přece jen pohár je v uvozovkách jistější. Jste ve finále a od triumfu vás dělí devadesát, sto dvacet minut. Stojí za to máknout, dát do toho všechno.
V Ostende máte nejvíc zkušeností s velkými zápasy; vyhrál jste spoustu trofejí – belgickou ligu, belgický pohár, francouzskou ligu, francouzský pohár, italský pohár a mistrovství Evropy do jednadvaceti let. Dáte spoluhráčům rady, jak finále zvládnout?
Zkušeností mám na rozdávání. Budu se snažit jim pomoct. Pro některé kluky to bude opravdu velký zážitek, čtyřicet tisíc lidí na stadionu. Někomu se z toho můžou rozklepat kolena. Věřím, že se připravíme tak, abychom nebyli rozklepaní.
