Posluchárna číslo 401 na fakultě tělesné kultury je plná do posledního místečka. Kluci všeho věku obsadili i všechny schody, posedali si rovněž na každé volné místo na zemi. Přilákal je David Rozehnal a jeho vyprávění o fotbalovém životě, jenž ho z Kožušan přes Sigmu vystřelil až do Paříže, Lazia Řím, Hamburku, Newcastlu či Lille.
Beseda, kterou moderoval děkan a sportovní psycholog Michal Šafář, se protáhla na dvě hodiny a 38letý člen zlaté české generace při ní prozradil, kdo byl jeho vzor, či to, že míč neměl vždy jen na kopání.
„Málokdo asi ví, že jsem začínal i s házenou. Ale rychle vyhrál fotbal, který jsem miloval a chtěl jsem v něm vždycky uspět. Od deseti let jsem proto trénoval navíc,“ přiznal David Rozehnal.
O čem ještě hovořil?
O těžkých začátcích
V sedmnácti letech mě v Sigmě poslali pryč a šel jsem hrát za Kožušany. Někoho to zlomí, zvadne a skončí pro něj svět, ale mě to nakoplo. Vždycky jsem byl dříč, a proto jsem se také do Sigmy za rok vrátil. Na tréninku jsem bojoval a motivovalo mě, když byl vedle mě silnější hráč, rychlejší nebo obratnější.
Od deseti let jsem si v tréninku přidával navíc. Asi to přišlo s tím, že jsem se snažil být nejlepší už v žácích, v dorostencích a pak jsem se chtěl dostat do prvního týmu Sigmy. Od začátku jsem si dával cíle a překonával je.
O vzorech
Mít vzory je důležité. Když jsem byl malý, chtěl jsem být designérem aut, ale když mě to přešlo, už jsem toužil být jen fotbalistou. I proto, že jsem měl vzor v mém o pět let starších bráchovi. Vždycky byl samozřejmě lepší, silnější a já jsem se mu snažil vyrovnat. Když jsem chtěl hrát se staršími kluky, pokaždé jsem byl v tom opačném týmu.
Fotbal tehdy býval v televizi jen z mistrovství světa nebo Evropy. Vzpomínám, jak jsem hltal Maradonu na mistrovství světa v Mexiku v roce 1986. Zápasy jsem měl natočené na videokazetách a pouštěl jsem si je další dva tři roky. Koukal jsem, jak Maradona kličkuje, a hltal každý jeho pohyb. Pak přišlo Euro a na něm Gullit, van Basten a Rijkaard.
O zraněních
Jednou jsem měl meniskus čtyři týdny, jiné vážnější zranění mě nepotkalo. Je to skoro zázrak, ale myslím, že to bylo přístupem a tím, že jsem si dával v tréninku navíc. Když jsem začínal na Sigmě, neměli jsme takové možnosti prevence a zázemí, jako mají dnešní kluci.
David Rozehnal
Jak jsem šel v kariéře nahoru a přestoupil do Brugg a později do Paříže, otevíraly se mi nové možnosti. Naučil jsem se od kondičních trenérů a doktorů, jak funguje prevence a jaké existují svaly i které zpevnit a posílit.
Někteří kluci hráli před tréninkem karty nebo na Playstationu, já jsem byl v posilovně. V Lille jsem zažil, že jsme tam na začátku byli tři čtyři, ale postupně jsme ostatní kluky stáhli s sebou. Nejdřív to byli ti, kteří byli často zranění, protože měli nějaké svaly ochablé. Jakmile se posílili, zbavili se potíží.
O zdravé stravě a neřestech
Stravu jsem začal řešit celkem pozdě. Pamatuji si ještě v Bruggách jak jsem měl rád Pepsi Colu. To je moc dobré pití, ale vůbec není zdravé. Po roce v Bruggách jsem se to snažil omezit a začal jsem jíst zdravěji. Důvodem byla moje přítelkyně, která se pak stala mou ženou. Tehdy sice studovala, ale hodně času byla se mnou a vařila mi. Jak jsem šel výš, zjistil jsem, že jsou specialisté na výživu, a začal se tomu věnovat více.
Jestli mám nějakou neřest, je to asi čokoláda. Ale teď jsem objevil čokoládu z Troubelic, která je výborná. Nemá běžná sladidla a také jinak chutná. Snažím se večer nejíst tabulku čokolády, ale třeba jen čtvereček. A ten jdu pak za dva dny vyběhat. Myslím, že vždycky jde za nezdravá jídla najít kvalitní náhradu.
O snech a emocích
Jakmile se mi první sen splnil, tak jsem se tím nikdy neuspokojil, ale šel jsem za dalším. Samozřejmě, když jsme se stali mistry Evropy do 21 let, přišlo mi to super. Ale vždycky jsem se radoval spíš vnitřně. Nikdy jsem si to neužíval jako spoluhráči, kteří se třeba v Itálii svlékali do trenýrek a házeli štulpny do publika.
David rozehnal s Milanem Barošem po kvalifikačním zápasu se San Marinem. (9. září 2009)
Když jsem s Lille vyhrál francouzský pohár, vnitřně mě to naplňovalo, ale za dva dny už to byla minulost. Čekal nás důležitý zápas, který jsme potřebovali zvládnout, abychom se stali mistry Francie. Tak jsem se na to soustředil a nakonec se nám to podařilo.
O penězích
Jakmile fotbalisté podepíšou dobrou smlouvu, stává se, že to na ně má negativní vliv. Se mnou to ale nikdy nic nedělalo, byl jsem dobře vychovaný a uvědomoval jsem si hodnotu peněz. A uvědomuji si ji pořád. Za první vydělané peníze jsem si koupil hi-fi věž, kterou jsem vždycky chtěl. Byl to můj sen a měl jsem radost, že jsem si ho mohl splnit. Dál už jsem ale neutrácel.
Už v Sigmě jsem měl na to, abych si koupil auto, ale raději jsem si ho vzal na nulový leasing a splácel ho ještě několik let. Nakonec jsem s tím golfem jel i do Paříže, asi si dovedete představit, jak to vypadalo, když stálo vedle těch ferrari. Musel jsem být pro spoluhráče trochu exot, ale já jsem to tak nebral.
O oblékání
V Itálii jsem zažil to pověstné ramínko hanby. V kabině se jednou kluci bavili, že jeden má rifle za tisíc euro a ten druhý za patnáct set. Koukal jsem se na ně v nafasované teplákovce značky Puma, která pro mě byla hezká a cítil jsem se v ní dobře. Na trénink jsem to měl autem tři minuty, takže pro mě na tu krátkou cestu nebylo důležité být oháknutý za deset tisíc euro. Když tak rozebírali rifle, popichovali mě, na kolik mě přišla ta teplákovka. Ale to mi jen dávalo náboje, v tom jsem byl svůj.
Samozřejmě se také rád obléknu, ale nepotřeboval jsem kabát za dvacet tisíc na to, abych v něm jel tři minuty autem. Peníze jsem se snažil investovat. Je důležité z nich nezblbnout a pro mě nehrály v počátku kariéry žádnou roli. Až s přibývajícím věkem, jak přišly děti, začnete přemýšlet, že chcete rodinu zabezpečit, a přemýšlíte, jestli ta nabídka stojí za to, že celou rodinu přestěhujete.
O penaltě za Lazio
Ve finále Italského poháru jsem šel kopat penaltu, přitom jsem ji nikdy nekopal. Nevím, co mě to napadlo. Trenér šel hráč po hráči a všichni ho odmítali. Když přišel ke mně, kývl jsem.
Po zápase mi žena říkala, že s tátou na tribuně málem dostali infarkt. Naštěstí jsem dal a nakonec jsme pohár vyhráli (Lazio porazilo ve finále 2009 Sampdorii 6:5 na penalty). V tu chvíli to asi bylo ve mně. Vyhráli jsme, kluci se svlékli do trenýrek a skákali, ale na to jsem nikdy nebyl. Jen na chvíli jsem si vzal pohár do rukou a to bylo vše.
O pozici českých fotbalistů v zahraničí
Je jiná doba. Přijde mi, že se teď kluci lehce vzdávají po prvním neúspěchu v zahraničí. Já jsem takový nebyl, a pokud jsem trenérovi nepadl do noty, makal jsem na tréninku a čekal na šanci třeba dva měsíce. Tehdy jsme měli v reprezentaci hráče z top týmů, ve kterých byli navíc lídry. Dnes to tak není.
Nedávno jsem ale začal chodit na Sigmu občas pomáhat s obránci a vidím, že trenéři to dělají perfektně. Když sleduji současné kluky a vzpomenu si na naši techniku, tak jsme na tom nebyli tak dobře, jako jsou teď oni. Mohlo by se to tedy vracet, mají dobré základy. Musí ale odejít v pravý moment.
David Rozehnal v dresu Ostende
Když jsem byl v Sigmě, zajímala se o mě i Sparta, ale naštěstí přišla nabídka z Brugg a odešel jsem pryč. Kdybych šel do Sparty, možná bych tam strávil pár let a vrátil se do Sigmy. To není nic špatného, ale chtěl jsem dokázat víc.
O tom, zda by něco udělal jinak
Pro některé je to překvapení, ale já jsem nikdy nesnil o anglické lize. Můj sen byl Španělsko. Jenže přišla nabídka z Newcastlu a začali to řešit fanoušci i lidé kolem mě, že se Premier League neodmítá. Já si to nemyslím, ale přesto jsem tam šel.
Nelituju toho, vždyť se nám tam narodil syn, ale možná jsem měl zůstat v Paříži, protože jsem tam měl své nejlepší období, a kromě jednoho zápasu, kdy jsem byl v trestu za karty, jsem odehrál úplně všechny. Měl jsem skvělou pozici a líbilo se nám tam, takže nebyl důvod odcházet. Ale kdybych zůstal v Paříži a možná dostal nabídku ze Španělska, třeba by to také nedopadlo tak dobře. S kariérou jsem spokojený.
O manželce
Svou ženu miluji. Do života mi přinesla rodinné zázemí, které potřebuji. To, že jsem po tréninku dokázal doma vypnout, i když jsem měl třeba neshody s trenérem nebo jsem nehrál. Kdybych ji neměl, bylo by to hodně těžké. Jsou lidé, kteří to mají jinak a stačí jim, že si třeba zaplatí někoho na úklid, a dokážou udělat velkou kariéru bez rodinného zázemí a dětí. Já jsem to tak nikdy neměl.
O top hráčích
Hrál jsem se spoustou skvělých hráčů v reprezentaci i v klubech a jsem za to rád. Například Eden Hazard, to byl top hráč do zápasu, ale v tréninku byl průměr a nechtělo se mu, dokázal jsem ho úplně v pohodě ubránit. Ale jak přišel zápas, zvládl ho úplně sám rozhodnout dvěma góly a na další dva přihrál. I trenéři tedy akceptovali, že na tréninku nemakal. Myslím, že v Chelsea se pak hodně změnil.
O plánech do budoucna
Odmalička jsem věnoval všechno fotbalu. Zkoušel jsem i studovat management sportu a trenérství, ale to jsem byl ještě v Sigmě a nevěděl, jestli prorazím. Pak mi to začalo jít a škola šla stranou. Přemýšlel jsem nad trénováním, které mě na jednu stranu lehce naplňuje, když s bráchou učíme malé kluky, a je skvělé, jak po měsíci umí něco nového.
David Rozehnal
Na tu druhou vím, že jako fotbalista začínáte v devět, končíte v jednu a máte skvělý život. Ale jako trenér začínáte v osm, pokud máte speciální trénink s obránci tak už v 7.30, a končíte v osm večer. A pak se máte ještě koukat na zápasy a sledovat soupeře. Nedovedu si představit, že bych do toho teď skočil znovu.
Možná by mě bavilo předávat zkušenosti a už dlouho jsem přemýšlel o tom, že bych se věnoval charitě. To by mě zajímalo hodně, ale pokud to chci dělat, tak na sto procent. Teď si však užívám rodiny a důchodu, pokud to tak mohu říct.
