Šestatřicetiletý někdejší český reprezentant jen smutně přihlíží, jak spoluhráči v rozstřelu přichází o trofej. Přestože on už ji před dvanácti lety získal s Bruggami, hořkou porážku kouše těžce. Tak blízko byl sedmé klubové trofeji v kariéře... „Dva dny jsem skoro s nikým nemluvil,“ líčí v rozhovoru pro MF DNES olomoucký odchovanec.
Přebolel už finálový nezdar?
Už je to trošku lepší. První dva dny byly těžké. A potom už to tak nějak přebolelo. Měli jsme pár dní volna, protože máme repre pauzu. Teď jedeme na soustředění – nebo spíš takový teambuilding, protože se k nám připojí rodiny – takže jsem rád. Pomohlo i to, že jsme se neviděli, že jsem zůstal doma a vyčistil si hlavu. Těžké dva dny.
Snášíte finálový neúspěch hůř i proto, že to mohla být vaše poslední trofej v kariéře, byť Belgický pohár jste už také vyhrál?
Přesně jak říkáte – může to být jedna z posledních trofejí. Já věřím, že třeba ještě příští rok se mi podaří něco vyhrát, ale byli jsme hodně blízko. Mrzí to o to víc, že kdybychom prohráli 0:2 a soupeř nás přehrál, tak si uvědomíme, že jsme byli horší, ale myslím si, že jsme si zasloužili pohár vyhrát. Dvakrát jsme vedli. Potom už penalty jsou loterie, nepodařilo se nám je zahrát tak, jak je normálně zahráváme. Proto mě to hodně mrzí. Věděl jsem, že jsme na to měli, že jsme si to možná i zasloužili. Ale fotbal je někdy takový. Krásný, jindy krutý. Bohužel.
Na penaltu jste jít nechtěl?
Já jsem nebyl určený. K penaltám se neženu, i když jednou ve finále italského poháru jsem prostě zvedl ruku, aniž bych si potom uvědomil, co jsem to udělal. Ale naštěstí jsme vyhráli. Moje žena Peťka se mě ptala, když mě viděla, jak jdu na penaltu, jestli jsem si to vůbec uvědomoval, tak jsem odpověděl, že mi to došlo až doma. Až jsme vyhráli, tak ta tíha risku ze mě spadla. Tentokrát ne že bych se necítil, ale máme zkušenější exekutory přímých kopů a penalt, kteří střílí góly během sezony. Trénovali jsme to i v týdnu, byl jsem připravený, kdybych musel jít.
Spíš litujete, že zápas k penaltám vůbec došel. Co scházelo?
Víc koncentrace, protože gól na 2:2 padl po naší hrubce, kdy se jeden hráč nedohodl s gólmanem, nechal propadnout balon na malé vápno a jejich střídající útočník to jen špičkou posunul kolem gólmana. To nás malinko srazilo. V prodloužení dali gól, my jsme ještě dokázali vyrovnat. Ale kdybychom nedostali branku po naší chybě, zvládli bychom to už v základní hrací době. Nebyl to prostě gól, který si zasloužili. Na druhou stranu jsme se dostali zpátky do hry tři minuty před koncem prodloužení. Šanci jsme měli, ale penalty jsme nezvládli.
Jaké mělo finále v Bruselu atmosféru?
Od nás přijelo třináct tisíc lidí, což na malé město, jako je Ostende, je dobrá vizitka. Akorát bylo vidět, že hrají finále dva menší kluby v Belgii. Kdyby hrál ve finále Anderlecht s Bruggami, s Lutychem, Genkem, tak je plno. Když máte padesátitisícový stadion, tak bylo vidět, že jsou ještě nějaká místa volná. Ale i tak atmosféra byla. Nasáli jsme ji už na předzápasovém tréninku den dopředu. Fanoušci fandili – jak jejich, tak naši. Bylo to perfektní, na úrovni velkého zápasu stoprocentně.
Měl jste na tribuně rodinu?
Neměl jsem tam nikoho, tentokrát jsem to neřešil. Možná i z toho důvodu, že už mám něco za sebou. A bylo by to komplikovanější i s hlídáním dětí. Přece jenom letět na otočku na finále do Bruselu také není jednoduché pro naše, kteří už nejsou nejmladší. Měl jsem tam známé, kamarády tady z Lille. Věděl jsem a vím, že rodina za mnou vždy stála a stojí. To bylo pro mě důležité. Táta mi říkal, že se díval na internetu, brácha taky. Sledovali to všichni, to pro mě bylo nejdůležitější.
Mluvil jste o vašem zklamání. Jak ho snášeli fanoušci a vedení klubu?
Všichni jsme to prožívali podobně. Byl to pro klub historický moment. Finále bylo něco speciálního. Věděli jsme, o co jsme hráli, že vítěz má přímý postup do skupinové fáze Evropské ligy. To by bylo něco neuvěřitelného, bohužel se tak nestalo a my se teď musíme připravit na play-off. Pořád máme ve hře Evropskou ligu i možná Ligu mistrů, vše je možné. Musíme se dobře připravit a nebýt spokojení s tím, že sezona byla nejlepší v historii klubu, protože pořád jsme ještě nic nevyhráli. Odpočinuli jsme si teďka a věřím, že máme tým na to, zkusit první čtyřku, což by nám také zaručovalo pohárové umístění.
Vám po sezoně končí smlouva. Už víte, zda klub opět uplatní opci?
Ještě nevím. Nechci to teďka řešit. Manažer o tom ví, bavili jsme se spolu. Byl bych rád, pokud by to bylo vyřešené co nejdřív. Když víte, na čem jste, tak se vám hraje líp, máte jistotu. Ale nechci to honit, přece jen je prohra čerstvá. Věřím, že i na teambuildingu bude čas prohodit pár slov, možná trochu popíchnout. Budeme se bavit a věřím, že se domluvíme. Udělám pro to všechno. No takhle – já jsem pro to všechno udělal, co se týče výkonů. Teď to záleží na klubu, co má v hlavách pro příští sezonu.
Teambuilding je pravidelná akce, nebo reakce na prohrané finále?
Je to poprvé. Jedeme do Arden, kde náš prezident koupil pozemky s hotelem a zábavním parkem. Nejdřív tam jedeme sólo s týmem, balon asi neuvidíme, ale nemyslím si, že budeme běhat. Spíš to bude zaměřené na semknutí a vyčištění hlav před play-off. A nabídli nám, že kdo chce, může vzít manželku s dětmi, což je skvělé. Mají připravený program, nevím, co to bude, ale těšíme se na to celá rodina, děti jsou nadšené. Když můžete trénovat a pak si užívat chvíle s rodinou, je to nejlepší, co jde udělat. Budeme mít pět dní společně, věřím, že se nabijeme.
Ostende si tolik zakládá na dobrých vztazích v týmu?
Klub je malý, ale já mám radši, když je to rodinné. Prezident je zapálený do fotbalu, dává tomu všechno. I to, že nás pozval k sobě, je toho důkazem. Všechno platí. Je to fajn. Trošku si oddechneme psychicky a věřím, že nás to nakopne, že budeme hladoví po fotbale, když týden neuvidíme balon. A pojedeme dál.
