A tak mu Sparta připravila dojemné loučení. Na hřiště vběhl po hodině hry místo Stancia, Šural mu hned předal kapitánskou pásku a spoluhráči ho během závěrečné půlhodiny často hledali, aby se na Letné dočkal ještě jedné gólové oslavy.
Marně - dvě šance zůstaly nevyužité a skóre 1:0 už se do konce utkání nezměnilo. Což nemohlo nic změnit na tom, že Lafata na loučení nikdy nezapomene. Když rozhodčí naposledy foukl do píšťalky, obešel v doprovodu spoluhráčů, manželky Kamily, dcery Vandy a syna Tondy celý stadion.
Užíval si potlesk a skandování z tribun a z reproduktorů mu hrála i oblíbená píseň: Být stále mlád od Karla Gotta.
„Bylo to krásné. Jak před zápasem, tak hlavně po něm. Musím všem lidem moc poděkovat za to, jaké loučení mi připravili,“ říkal po zápase, když přišel o loučení vyprávět do tiskového střediska. Slzy udržel, i když přiznal: „Občas jsem měl na krajíčku.“
Bylo těžké se na loučení psychicky připravit?
Běželo mi to hlavou celý týden. Na takovou situaci se nedá asi dost dobře připravit, pro mě bylo těžké se vůbec soustředit na fotbal. Emoce byly velké. Atmosféra, diváci... Jsem rád, že jsme vyhráli, že to rozlučkové kolečko bylo s vítězstvím v zádech, o to bylo příjemnější.
Když jste viděl, jak vám fanoušci tleskají, nezamrzelo vás, že končíte?
To ne. I tohle jsou chvíle, pro které jsem fotbal dělal. Musím poděkovat všem klubům, kde jsem byl, na všechny vzpomínám rád. Ale Sparta pro mě byla vrchol kariéry. Jsem rád, že jsem mohl končit na vrcholu.
Nemrzelo vás ani to, že jste poslední domácí zápas začal jako náhradník?
Počítal jsem s tím. Bylo by asi hezčí, kdybych hrál od začátku, ale to je rozhodnutí trenéra, které jsem respektovat. Nebylo pro mě snadné se soustředit, moc jsem se nevyspal, budil jsem se, což se mi moc často nestává. Byl jsem toho dneska plný, sám jsem nevěděl, jak to zvládnu. Bylo to krásné, moc děkuju.
Do zápasu jste šel v ideální chvíli: vedli jste, soupeř hrál o deseti. Všechno nahrávalo tomu, aby bylo loučení gólové...
Jo, vývoj tomu napomohl, Olomouc už hru víc otevírala. O to víc jsem gól chtěl dát, už kvůli lidem, kteří přišli v takovém počtu a vytvořili takovou atmosféru. Kvůli nim mě to trochu mrzí, ale hlavně jsem rád, že jsme vyhráli a že jsem loučení nějak zvládl.
Kdy bylo ke gólu nejblíž?
Asi při té hlavičce po rohu. Podařilo se mi to dobře trefit, ale míč šel přesně tam, kde byl gólman. Bohužel byl dneska lepší.
Všiml jste si transparentu, který pro vás fanoušci připravili? Byl na něm váš obrázek, jak střílíte Jablonci gól nůžkami.
Zaregistroval jsem to. Ty nůžky beru i já sám jako nejhezčí gól v kariéře. Fanouškům děkuju a děkuju i Spartě za celé moje působení. Moc si toho vážím a budu na to do konce života vzpomínat.
Jen dva góly vám chybí, abyste počet ligových tref zaokrouhlil na 200. Myslíte ještě na to, že na Bohemians můžete na tuhle metu dosáhnout?
Já se přiznám, že nejradši bych to skončil už teď a za týden tam ani nejel. Mám v sobě všech těch emocí dost. A ta meta... Za celou dlouhou kariéru jsem měl strašně moc šancí, mohl jsem jich dát víc. I za to, co jsem proměnil, jsem moc rád. Tahle meta už mě netrápí.
Co pro vás připravili po utkání spoluhráči v kabině?
Zakřičeli jsme klasický pokřik po vítězném zápase, ale je fakt, že jednu sloku tam kluci přidali - tu písničku, co zpívali diváci. Všichni mi blahopřáli, přáli do dalšího života to nejlepší. Ale ještě máme před sebou nějakou práci a chceme tuhle nepříliš povedenou sezonu zakončit vítězstvím. Až pak se v kabině rozloučím.
Za Spartu jste nastřílel 112 gólů, ale stačily jen na jeden titul. Mrzí to zpětně?
Byl bych radši, kdyby bylo víc titulů a klidně míň gólů... Já měl v kariéře plno momentů, na které bych radši zapomněl nebo na které nejsem pyšný. Ale vždycky jsem se snažil všechno dělat naplno, abych si nemusel říkat, že jsem měl udělat víc. Určitě bych chtěl víc titulů, ale není moment, kterého bych zpětně litoval. Někdo jich má víc, někdo žádný, já jsem rád aspoň za ten jeden.
