David Jarolím: Jsem tréninkový robot

H a m b u r k - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Zraněný není, trénuje více než ostatní, přidává si, ale na hřiště nesmí. Na tribuně David Jarolím trpí. Už to trvá měsíc. Teprve příští sobotu v Rostocku nastoupí.

David Jarolím | foto: Michal Sváček, MF DNES

"Udělal jsem hloupost, ale dostat čtyři zápasy natvrdo mi připadá nespravedlivé. Udělali ze mě zločince," říká klíčový záložník Hamburku a jeden z hráčů, který by neměl chybět v nominaci na Euro. I když...

Na konci března se při utkání s Bielefeldem nechal vyprovokovat a zmáčkl soupeři přirození: "Řekl mi, že jsem zas... Čech. Prostě to ve mně vybuchlo a zloba šla ven. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem toho schopný."

Davide, ještě zpytujete svědomí?
To nejhorší je za mnou, ale svědomí čisté nemám. Zvlášť když vidím, že se Hamburku moc nedaří. Hrajeme o Ligu mistrů, přitom z tribuny mi to připadá mrtvé, jsme zaražení, nevyhráváme.

. tři otázky o euru

pro Davida Jarolíma 40 dní před výkopem

Kdo vyhraje Euro?
Nedokážu tipnout. Evropa je tak vyrovnaná, že může vyhrát kdokoli. Kdo by minule tipoval Řecko?

Koho chcete mít v hledišti?
Důležitá je pro mě rodina. Hlavně sestra, to je fotbalová fanatička. Její přehled o fotbale je neuvěřitelný.

Co chcete po Euru slyšet od kouče?
Něco pozitivního. Třeba: Jsem rád, že jsem tě vzal.

Třeba se radost vrátí příští zápas. Už se vidíte, jak vybíháte na hřiště?
Strašně se těším. Strašně.

A nebojíte se, že teď budete terčem provokací?
To můžu být, ale mně už se nic podobného nestane. První týden po vyloučení jsem nemohl spát, pořád se mi to motalo v hlavě. Co jsem to provedl? To jsem přece nebyl já.

Jaký tedy jste?
Žádný andílek. Být na hřišti hodnej kluk, to nikdy moc štěstí nepřinese. Dělám věci, které jsou dobré pro mužstvo, neohlížím se na soupeře. Ale že bych provokoval? Rozhodně ne jako první. Pokud cítím, že po mně jdou, snažím se bránit. Teď jsem to přehnal.

Jak na to reagoval váš táta Karel, trenér Slavie? Je přece pověstný tím, že prohřešky proti disciplíně netoleruje.
Nepochválil mě. Tři dny se mnou nemluvil. Tak jsem mu pak napsal, že budu taky mlčet.

Čekal jsem, že vás spíš seřve.
Ne, mlčel. Bral to z pohledu trenéra, kterého zklamal hráč, na něhož spoléhal. Teprve pak ho to přešlo.
Přitom táta býval na hřišti taky pěkný rapl, dobře si ho pamatuju. Říkal jsem mu: Fotbal je plný emocí, občas prostě uděláš chybu, promiň.

Co vás to vůbec napadlo štípnout Schulera do citlivých míst?
Byla to poslední kapka. Týdny předtím se v Německu začalo psát, že jsem simulant. Že extrémně padám a filmuju. Drze se do mě opřel ředitel Frankfurtu a přidal se Felix Magath, trenérWolfsburgu. Propírali mě jako největšího zločince. Byl jsem pod tlakem a do toho na mě Schuler zaútočí, že jsem zasr... Čech.

Jaký trest jste za červenou kartu čekal?
Johan Micoud z Brém dostal za stejný prohřešek dva zápasy, přitom nebyl čistý. Já čistý byl. Za víc než 200 zápasů v bundeslize žádná ostuda. Navíc mě Schuler vyprovokoval, k tomu disciplinárka vždycky přihlíží. Jenže tentokrát se nechala ovlivnit tím humbukem okolo a napařila mi čtyři zápasy.

Proč jste se neodvolal?
Klubový právník tvrdil, že není žádná šance. Ten Schuler dokonce tvrdil, že se bojí, aby mohl mít ještě rodinu. Každý argument se jim hodil, abych si to vyžral.

Sehrálo roli i to, že jste cizinec? Čech?
Je dost možné, že německý reprezentant by dostal menší trest.

Najednou se o vás píše: Jarolím je králem simulantů a ubližuje soupeřům.
Hlavně v bulváru o mně plácají nesmysly, vždyť já nedostal jedinou žlutou kartu za filmování, to je snad jasný argument.

Magazín Kicker spočítal, že po faulu na Jarolíma se v bundeslize kopalo 16 penalt. Z toho dvě byly nařízeny neprávem.
I tahle statistika je mou obhajobou, přitom ze mě udělali zlého muže.

. David Jarolím

Nejúspěšnější muž ze slavného klanu Jarolímů. V reprezentaci nasbíral 14 startů (a 1 gól), čímž o jeden zápas překonal i otce Karla, současného trenéra Slavie. Bratr Lukáš hraje v italské Sieně. David se narodil 17. května 1979 v Čáslavi, kariéru začínal střídavě ve Slavii a francouzském Rouenu. V šestnácti odešel do akademie Bayernu Mnichov, kde si poprvé zahrál bundesligu: "Přimluvil se za mě Stefan Effenberg. Pro fanoušky to možná byl arogantní typ, však mu také říkali Tygr, ale já jsem mu strašně vděčný." Tři roky strávil v Norimberku, teď hraje pátou sezonu v Hamburku. Smlouvu má do roku 2010.

Připustíte aspoň, že někdy prostě padnete lehčeji?
To je normální, když jsem menší než většina ostatních. Odmalička jsem byl slabší, ale nikdy nepadám bezdůvodně. Samozřejmě bych občas nějaký souboj mohl ustát, ale i chytrost k fotbalu patří.

V jedné anketě vás vyhlásili čtvrtým nejméně oblíbeným hráčem celé bundesligy. To vám nevadí?
Vůbec ne. Proč? První skončil Van Bommel, druhý Kahn, pátý Diego. To je přece parádní společnost.

To myslíte vážně?
Jasně. K čemu by mi bylo, kdybych byl u všech oblíbený? Hraju pro svůj klub, ne abych se zavděčil ostatním. Pro mě je důležité, že mě mají rádi fanoušci v Hamburku.

To mají, i servírka tady v pizzerii si přišla pro podpis. Přitom vy jste po tom čtyřzápasovém trestu prohlásil, že byste z Německa nejraději utekl.
Ten novinář, kterému jsem odpovídal, vytrhl jen kus věty. S Hamburkemto nemá nic společného, po Praze je to můj druhý domov. Nikam nezdrhám! Ale zároveň jsou tu fakta: pátá sezona v jednom klubu, třináct let v Německu, za tři týdny mi bude 29. Pokud bych chtěl ve fotbale udělat další krok, je pomalu na čase.

Takže máte ambice odejít z Německa?
Těžká otázka. Pokud by se třeba z Itálie, Španělska nebo Anglie objevila zajímavá nabídka, zvažoval bych ji. Ale nikam se nehrnu a zdůrazňuju, že v Hamburku je mi skvěle.

Nebál byste se opustit Německo? Jste tu od 16 let.
No právě, byla by to velká výzva, možná by mi to i prospělo. Bát se? Vůbec ne, dokážu se přizpůsobit.

Vzpomenete si na chvíle, kdy jste chtěl z Německa utéct?
Když jsem v 16 přišel do Bayernu, tak každý večer. Pokaždé jsem chtěl našim říct do telefonu: Balím, přijeďte si pro mě. Byl jsem dítě na samotě. Přitom jsem byl odmalička fixovaný na bráchu. I když jsme se občas mlátili, potřeboval jsem ho, nebyl jsem soběstačný.

Kdy se to zlomilo?
Jakmile jsem přičuchnul k prvnímu mužstvu Bayernu, kde váleli Effenberg, Kahn nebo Matthäus. Dostal jsem motivaci, že to prostě musím odmakat.

V Bayernu jste byl pět let, zažil jste dvakrát finále Ligy mistrů, ale pod žádným úspěchem nejste podepsaný.
Já se k tomu ani nehlásím, jsem rád za ty zážitky. Třeba legendární finále s Manchesterem v roce 1999. Kluci odehráli famózní zápas, vedli 1:0, ale pak bum bum a všechno se v posledních vteřinách zhroutilo.

. Očima prvního trenéra

Pavel Hejhal, SK Slavia Praha

„Na Davida dodnes nedám dopustit. Takových pracantů člověk nezažije moc. On si už jako kluk přidával, kopal po tréninku na branku, protahoval svaly, vyklusával se bos po tréninku. To u mladých nevidíte. Brácha Lukáš se občas zaseknul a vykašlal se na trénink, ale David měl disciplínu po tátovi. Všechny vrstevníky převyšoval. Výborná technika, přehled, finální přihrávka, neuvěřitelný fyzický fond. Pořád běhal a pořád chtěl míč. Když ho měl, občas ho nikomu nepůjčil.
Nesnášel porážky. A v hale byl ještě lepší. Už tehdy měl skvělou poziční hru: pádloval kolem sebe rukama tak šikovně, že míč vždycky ukryl u sebe. Přitom to byl takový knoflík, žádný bourák. To mu zůstalo dodnes. Jen se divím, že mu trenér Brückner dává tak málo šancí. David potřebuje cítit důvěru.“

Vadí vám, že pořád čekáte na velkou trofej?
Mrzí mě to. Asi jsem zatím nebyl ve správnou chvíli ve správném klubu. Ale mám ještě čas.

Třeba si správný klub vyberete v létě.
Nebo se dočkám v Hamburku, kdoví. Pokud není člověk blázen a všechny vydělané peníze nerozhází, zabezpečí se v současném fotbale nadlouho dopředu. Peníze nerozhodují.
Ale i kvůli vlastní ješitnosti bych byl rád, kdybych o sobě mohl po kariéře říct, že jsem vyhrál něco velkého.

Máte před sebou mistrovství Evropy...
Ale ještě tam nejsem.

Obáváte se, že vás trenér Brückner nepozve, když jste teď měsíc v trestu?
Hned po červené kartě ve mně ta myšlenka blikla, ale na druhou stranu nejsem zraněný, trénuju, makám, přidávám si a ještě stihnu čtyři zápasy. Neměl bych mít žádné manko.

Ozval se trenér Brückner, aby se zeptal, jak to s vámi vypadá?
To ne, ani jsem to nečekal. Nejsem zraněný.

Jak důležitý se tedy cítíte pro reprezentaci?
Moc jsem toho zatím neodehrál, ale naposledy v Dánsku jsem šanci dostal a necítil jsem se vůbec špatně.
Snad jsem trenéra přesvědčil, že můžu být platný.

Pochyboval jste o tom?
Já nemám strach, v Hamburku odehraju za sezonu spoustu velkých zápasů, jen musím získat pocit, že jsem něčím důležitý. Potom se i můj výkon zlepší.

To se v národním týmu musíte cítit spíš na hraně.
Pro mě je ctí být v nároďáku, na každý sraz přijedu rád. Jen pořádnou příležitost zatím vyhlížím marně.
Hrát důležitý zápas, dát gól, chytnout se, nějak týmu pomoct. Ve fotbale jdou tyhle okamžiky hodně rychle za sebou. Věřím, že se to obrátí.

I proto si teď v Hamburku přidáváte?
Třeba. Dodává mi sebevědomí, když trénuju navíc. Než začne trénink, jdu na hodinu běhat do parku.
Jindy si dávám sprinty. Pak jsem odolnější než ostatní, silnější.

Nejste vy tréninkový robot?
Trochu. I když jsem v Čechách, vezmeme s bráchou psy a jdeme se proběhnout do průhonického parku.
Někdo radši padne na gauč a relaxuje, já si čistím hlavu v pohybu. Nemohl bych nic nedělat.

Cítíte se na vrcholu sil?
Asi jo, dospěl jsem. Teď to musím ještě prodat na hřišti.

Říkáte, že jste dospěl, ale pořád jste sám. Žádná vážná známost?
Vyhovuje mi být sám. A na druhou stranu jsem zatím nepotkal holku, u které bych si byl jistý, že za to stojí. Že bychom spolu mohli zůstat do konce života. Ale já se tím netrápím. Času dost.

. Příště: Marek Jankulovski

O zranění: "Mám kvůli zranění dost velké zápasové manko, ale na druhou stranu zase cítím obrovskou chuť do fotbalu. To mi může pomoci."
O AC Milán: "Dostat se do tohoto klubu je pro fotbalistu absolutní vrchol. Výš už jít nelze."
O Kaká: "Je to největší hvězda klubu, ale přesto vypadá spíš jako nějaký student. A vlastně se tak mimo hřiště také chová."