Tu a tam kolem něj prosvištěly mince a zapalovače. „Tentokrát mě netrefilo nic, i když by to vydalo na slušnou sbírku. Ale nechal jsem je tam,“ usmíval se.
Když kouř z dýmovnic zahalil trávník a míč už se mu ztrácel z dohledu, křičel na rozhodčího, ať zápas přeruší. „Je to velká škoda. Obě strany fandily, předvedly super chorea a pak tohle...“
A řval i na své parťáky v obraně. „Přišlo mi, že polevili v koncentraci. Po našem gólu jsme byli rozhození, měli jsme soupeře daleko. Špatně jsme bránili.“
Třeba slávistický záložník Zmrhal vyplaval sám na hranici pokutového území, předtím ještě za smírného stavu hlavičkoval v jasné pozici útočník Škoda. Proti hlavičce Bičík bleskově vytrčil ruku, proti Zmrhalovi vystartoval a zmenšil mu úhel. A úspěšných zákroků bylo víc.
„Soupeř měl velké šance na vyrovnání. Díky Davidovi Bičíkovi je neproměnil,“ chválil ho i trenér Vítězslav Lavička. A ne jednou. „Musím znovu vyzdvihnout Davida,“ opakoval.
Pro sparťanského odchovance, jenž se v létě do Sparty vrátil, to byla při devátém ligovém zápase už pátá nula, ovšem nejtěžší. A Bičík vzpomínal ještě víc: „Chytal jsem svoje druhé derby, zase jsme vyhráli 2:0. Kdyby to tak pokračovalo ještě pár let...“
Od prvního uplynulo už víc než deset let. Tehdy v březnu 2004 byl ve dvaadvaceti letech sparťanským gólmanem číslo 3 za veterány Blažkem a Koubou, vůbec poprvé seděl na lavičce při ligovém zápase áčka, ale hned šel do akce.
Blažka totiž už před výkopem vyřadil bolestivě naražený bok, Kouba krátce před přestávkou zahrál rukou mimo pokutového území. "Čekal jsem, že si premiéru odbudu někde na periférii, a ne v derby," usmíval se.
Ač tehdy hrála Sparta víc než poločas v deseti, gól nedostal. Chytal výborně, až MF DNES ho v hodnocení vyznamenala jedničkou. A stejnou známku si zaslouží také teď.
