A dál si ten příběh nejspíš můžete pospojovat sami.
Kolář se po roce vrátil do Plzně, se kterou získal čtyři ligové tituly a dvakrát si zahrál Ligu mistrů.
Po roce, ve kterém se toho tolik stalo.
Však ho nechme, ať vypráví sám. O životě v Turecku, o smrti dvou kamarádů, o neplacené dovolené, o motivaci do dalších let.
Kde začít, Dane? Nebyl to zrovna povedený rok.
S tím bych polemizoval, protože Turecko byla zkušenost jako kráva.
Vážně? Na podzim jste moc nehrál a od února vůbec.
Že to v Gazientepu nedopadlo, je souhra okolností, které jsem nemohl ovlivnit. Ale zase jsem získal dva a půl měsíce volna, na což bych normálně nikdy neměl nárok. Bylo fajn, jak se to nakonec vyvrbilo.
Na dovolenou si člověk rychle zvykne.
Strašně jsem dovolenou potřeboval a ještě víc mě to bavilo.
Být rentiérem?
Slovo rentiér je silné slovo, protože jsem byl neplacený. V Turecku jsem dostal první dvě výplaty a pak už ani vindru.
Budete se soudit, ne?
Jo jo, dopadne to dobře.
Musel jste se přemlouvat, abyste se vrátil k práci?
Ani ne. Sice jsem chodil plavat, na tenis, hýbal jsem se, ale cítil jsem na sobě, že už potřebuju pořádně zabrat. Tělo si řeklo samo. Jsem zvyklý na adrenalin, na pohyb. Než začala letní příprava, makal jsem na kondici měsíc a půl. Proč? Protože v jedenatřiceti se mi ještě nechtělo končit.
Do toho zavolal trenér Vrba?
Přišlo mi to nepředstavitelné. Zrovna podepsal smlouvu s Plzní a chtěl vědět, jak na tom jsem já.
Co následovalo?
Potkali jsme se na Moravě ve sklípku. On s novou smlouvou, já bez práce.
A?
Oťuknul si mě a zeptal se, jestli bych měl zájem. Viděl, že jsem neztloustnul dvacet kilo, ani jsem neměl špičku, jak to tak ve sklípku bývá. Nebyl důvod, abych mu lhal, protože ze sebe nikdy nedělám nic, co nejsem.
Daniel Kolář na svém prvním tréninku po návratu do Plzně
Daniel Kolář se vrátil do Plzně. Je vítán.
Kývl jste hned?
Chvíli to trvalo. Přece jen by si člověk měl sesumírovat v hlavě plusy a minusy.
No právě, měl jste přece nabídku z Dukly.
Měl a děkuju za ni, ale nebylo to ve fázi, že bych se hned musel někomu upsat. Pořád bylo dost času, abych si nechal otevřená vrátka.
Jakou máte zkušenost s pořekadlem, že do téže řeky se dvakrát nevstupuje?
Taky jsem o tom přemýšlel. Neměl bys do Plzně chodit, neudělá to dobrotu a bla bla bla. Navzdory tomu vykřičníku mi to nakonec vycházelo jako nejlepší řešení. Nejsem posránek, který by alibisticky přemýšlel o krizových scénářích dřív, než vůbec něco začne.
Už to začalo, soustředění v rakouském Westendorfu je v plném proudu, tak jaký máte pocit? Vrátila se herní praxe?
Z toho jsem měl nejmenší strach. Nemyslím, že člověk, který dva měsíce odpočívá, zapomene kopat do míče, což dělá prakticky celý život. Něco z fotbalu přece umím.
Takže jste opravdu potřeboval hlavně vypnout?
Pomohlo mi to k osvěžení. Loni jsem na sobě cítil, jak jsem unavený. Psychicky i fyzicky, protože ten kolotoč jel spoustu let skoro bez zastavení. Ne že bych na něco kašlal, ale byl jsem v Plzni relativně dlouho, k tomu chtěl trenér Pivarník udělat hodně změn a zrovna já mezi ty změny patřil. Tak jsem šel. Netvrdím, že teď už bude všechno idylické, ale jsem přesvědčený, že se věci dějí z nějakého důvodu a v době, kdy to člověk potřebuje.
Pokud se věci dějí z nějakého důvodu, dokážete pochopit, proč si František Rajtoral vzal v dubnu život? Znal jste ho, v Gaziantepu jste přece byli spolu.
To pochopit nedokážu. Ani s odstupem času.
Chce se vám o tom mluvit?
Já v Turecku nezůstal, protože jsem od února neměl šanci zasáhnout do žádných zápasů. Klub mě nenapsal na soupisku, nikoho jsem tam neměl a vedení ani nechtělo, abych trénoval s juniorkou. Že prý se to nehodí. I jim vyhovovalo, že jsem odjel domů.
Vážně?
Co bych tam dělal? Tři měsíce ležel na gauči? Franta zůstal a reálně měl šanci hrát. Na zápasy jezdil, mohl si vydělat, mohl se ukázat, přestoupit jinam. Však jsem mu opakoval: Vydrž a makej!
Říkal jste, že vám Gaziantepspor neplatil.
Nasmlouvanou výplatu ne, ale když hrajete, dostanete hotově třeba za zápas. Tím se vydělat dá. Jen Franta ví, proč to udělal.
Vždyť byl věčně rozesmátý.
Hodně klamal tělem. Franta měl hodně tajemství a 99,9 procenta lidí kolem něj ho vlastně neznalo. A ti, kteří nevěděli lautr nic, se o něm teď vyjadřují. Ani já si netroufám říct, že bych ho znal dokonale, protože to bych asi něco tušil. Jenže když si přečtu, že měl deprese, nerozumím tomu. Byli jsme spolu sedm dní v týdnu, někdy i čtyřiadvacet hodin denně. Nevím ale, co dělal doma, když se za ním zabouchly dveře.
Ke všemu se o měsíc později ve Švýcarsku oběsil další spoluhráč David Bystroň. Neříkáte si někdy: A znal jsem ty kluky vůbec?
Nejsem psycholog a nevím, jaká síla je donutila k sebevraždě. Pro mě je to pořád nepochopitelné. Sáhnout si na život, to žádá obrovskou odvahu. Těžko soudit. Nikdy nevíte, jak ten člověk žije, co všechno ho trápí a s jakými démony bojuje. Kluci to museli mít evidentně strašně těžké a bojovali tak dlouho, jak jen to šlo. Určitě svůj život žili tak, jak nejlépe uměli, a tohle jim přišlo jako nejlepší řešení. Víc nevím, co k tomu říct.
Ať nekončíme tak smutně, českou ligu čeká sezona plná nových hvězd. Sledujete přestupní manévry Sparty a Slavie?
Jasně, je to fajn, zábava.
Jak přesně to myslíte?
My si pořád stěžujeme, jak je naše liga na prd a jak nemá úroveň, tak jsem zvědavý, o kolik jsou lepší ti borci, kteří přišli. Jsme na tom opravdu tak špatně? Brzo se ukáže. Upřímně jsem rád, že si některé kluby můžou dovolit zaplatit takové hráče.
Abych to nepochopil špatně, nemluvíte ironicky?
Vůbec ne. Jen ať se ukáže, jestli budou schopni se prosadit a vynikat. Já tvrdím, že nikdo nikdy nevyhrál sám, vždycky k tomu potřebujete tým, ale každopádně je to velké zpestření, o tom žádná. Na Dannyho, když před lety přišel do Petrohradu, jsem koukal v televizi a obdivoval ho. Připomíná mi Tomáše Rosického, je to typ fotbalisty, který mám rád.
Mimochodem, co váš osobní cíl pro nadcházející sezonu?
Liga mistrů. Dvakrát za sebou.
To znamená? Uspět teď v kvalifikaci a v květnu vyhrát titul?
To si přeberte, jak chcete. (úsměv)
