Netuším, jak poznali, že budu přát Arsenalu.
Pendluju tedy kolem stadionu, všude policisté na koních i pěšmo, a najednou ho vidím. Slepec s bílou holí a se synem. Oba v bundách Chelsea.
Při zápase je zahlédnu hned v první řadě – kluk bude tátovi komentovat všechno: jak má Arsenal překvapivě navrch a jak nakonec Essien nezapomenutelnou pumelicí vyrovná...
Co bych však mluvil o fotbale – jako majitel levné vstupenky za 48 liber (asi 2000 Kč) sedím až v poslední řadě, vysoko nad bránou.
Po pravici mám kotel hostů z Arsenalu, a tak vnímám spíš napjatou atmosféru než Ševčenka a Ballacka tam dole. Vždyť je na tu dálku stejně moc nerozeznávám.
Cirkus začíná půl hodiny před zápasem, kdy se vyběhnou rozcvičit brankáři. Nejdříve tleskají fanouškům, dlouho a na všechny strany.
Ten výjev se bude opakovat mockrát: když to jen jde, fotbalisté divákům naznačují: "Víme, že máme své miliony díky vám."
A už je to tady: nějaký profík zpívá hymnu Chelsea a třicet devět tisíc lidí stojí v pozoru. Tři tisíce na to kašlou, neboť chtějí vidět triumf Arsenalu, a já si nervózně zapaluji cigaretu. Schovávám ji do rukávu, tak si snad policajti nevšimnou...
"Příteli," klepe mi na rameno fanda Chelsea. "Tady se..." Jasně, típu, umím číst, na světelné tabuli to píší pořád, stejně jako to, že nesmím nadávat černochům a homosexuálům. Tak nebudu, no.
Pozoruju stovky lidí kolem a všichni jsou střízliví. Dva tři sice měli dost, ale ty už policie vyvedla. Místo klobás se tu jedí brambůrky a pije se hlavně cola – jako v kině. To bude teda intelektuálskej fotbal...
Ale zase se pletu: výkop. Kdosi o kousek vedle začíná zpívat, "povstaňte, vzdejme hold mistrům!" a celá Chelsea tleská a zpívá a vypadá to jako tsunami, které jde všemi směry, dokonce to i zní jak příchod tsunami, a já lituju příznivce Arsenalu, kteří si mohou přervat hlasivky, ale nemají šanci, nejsou slyšet. A i když dnes chtěli bučet na obránce Colea, který v létě přestoupil právě do Chelsea, tak bučení vždy přehlušuje oslavný aplaus.
A najednou, nečekaně, gól, Arsenal! Vyskakuju do vzduchu, zdvihám ruce, ale rychle si zas sedám, protože jsem vlastně mezi fandy Chelsea, kdysi vyhlášenými chuligány.
Ale od nikoho pěstí nedostanu – kdyby jo, tak by toho cholerika policie zatkla a hlavně by mu vzala permanentku, což by nepřežil. Ke konci se hraje nejlepší fotbal na světě, Chelsea obtesává bránu, na tribunách každý stojí a ječí, pak poslední hvizd, nadšený potlesk a za čtvrt hodiny se už do hospod v okolí nevejdete.
Rvačky ale nebudou – na Stamford Bridge výhrůžně stojí mobilní cely.
