„Proč by ne? Ještě to nevyjde na příštím mistrovství. Ale za patnáct nebo dvacet let se to může klidně stát,“ prorokuje bývalý kouč Fiorentiny, Lazia, Benfiky, Manchesteru City nebo anglické reprezentace, který teď vede tým Šanghaj SIPG a čínský boom tak může už třetí rok sledovat hezky zblízka.
Možná se jen nechal trochu unést. Ale třeba také ne. Na jeho slovech může být dost pravdy, zvlášť když uvážíme, jak rychle se zvedá úroveň čínské Superligy.
„Před třemi lety, když jsem do Číny přišel, to takové nebylo. Fotbal tu byl O.K., na dobré úrovni. Ale teď, tuhle sezonu, je to absolutně šílené. V dobrém slova smyslu,“ líčil Eriksson v rozhovoru pro BBC. „Teď pro fotbal v Číně nastává správný čas.“
Ano, vypadá to tak. Do nejlidnatější země světa za poslední měsíce zamířilo plno hráčů, kteří byli či mohli být v Evropě velkými hvězdami. Místo toho zvolili asijskou cestu. Takže Superliga, jejíž tváří je Pavel Nedvěd, zažívá zlaté časy. Alex Teixeira, Jackson Martínez, Ramires, Gervinho, Demba Ba... To jsou jen některá ze slavných jmen, která v poslední době baví čínské fanoušky.
„Dřív nebyla Čína pro top hráče zajímavá. Leda na sklonku kariéry. Teď je to sem táhne i ve chvíli, kdy jsou na vrcholu,“ přitakává Eriksson. Proč takový zájem? To není těžké uhodnout. „Jeden z důvodů jsou samozřejmě peníze,“ uznává švédský kouč.
„Je to opravdu bláznivé. Můžu říct, že jediní dva hráči, kteří do Číny teď určitě nepůjdou, jsou Messi a Ronaldo. U ostatních je vysoce pravděpodobné, že by na nabídku kývli,“ tvrdí dokonce Romain Woo, významný čínský hráčský agent.
Akademiím šéfuje Američan
I ve sportu se odráží skutečnost, že Čína zažívá velký ekonomický rozmach. Domácí kluby mohou nalákat hvězdné posily na pohádkové peníze, ale firmy, které za nimi stojí, zároveň pronikají i do evropského fotbalu. Českým příkladem je Slavia, kterou vlastní společnost CEFC, z čínského kapitálu těží i evropští giganti, semifinalisté Ligy mistrů: Atlético Madrid a Manchester City.
Pozvednout úroveň ligy se Číně daří už teď, zatímco síla národního týmu zatím těžkým soupeřům z Evropy či Jižní Ameriky strach nenahání. I to se ale časem může změnit, jak předvídá Eriksson.
Představy prezidenta Si Ťin-pchinga jsou odvážné. Dělá vše pro to, aby se Čína v dohledné době stala fotbalovou velmocí, schopnou nejen pořádat mistrovství světa, ale jednou ho i vyhrát. Jak zdánlivě utopickou vizi uskutečnit? Plán vypadá zhruba takhle:
- do roku 2020 dosáhnout toho, aby fotbal hrálo 50 milionů lidí
- postavit nebo aspoň zrenovovat 6 000 fotbalových stadionů a hřišť po celé zemi
- do 10 let založit 50 tisíc škol, které se budou specializovat na výuku fotbalu
Už teď se rozvíjejí mládežnické akademie, najímají trenéry z Evropy, kteří učí děti fotbalovou „abecedu“ prakticky hned poté, co začnou chodit. Na boom ale z pozice šéfa juniorského fotbalu dohlíží trochu překvapivě Američan - Toma Byera čínská vláda „přetáhla“ z Japonska, kde si za svou práci dokonce vysloužil přezdívku „otec mládežnického fotbalu“.
„Cítím, že to Čína myslí s fotbalem opravdu vážně. Vláda i fanoušci jsou už delší dobu frustrovaní z výsledků národního týmu,“ říkal, když v roce 2013 do nové pozice nastupoval. „Jak je možné, že země, která vysílá rakety na měsíc, neporazí v kvalifikaci mistrovství světa Singapur?“
Tehdy Číňané na šampionát do Brazílie ani nepostoupili. Zato teď doufají, že v budoucnu by mohli fotbalovému světu vládnout.
