Slavná fotbalová zem vyhrála jen na dvou akcích: mistrovství Evropy 1964 a olympiádu před osmi lety, obojí na domácí půdě. Na světovém šampionátu byla nejlépe čtvrtá. Nevalnou sbírku medailí trumfne hned několik mužstev včetně českého, respektive československého.
Poslední výbuch je starý sotva dva roky. Na mistrovství světa do Francie vyráželi Španělé jako jedni z favoritů. Unést se nechal i tehdejší kouč Javier Clemente. Věčně kyselý muž, který málokdy promluví něco vlídného, prohlásil: deset let jsem budoval mužstvo, a teď přišel náš čas, jedeme pro medaili. Kdo tomu věřil, musel později propadnout hlubokému žalu. Španělé se nechali hned v základní skupině ostudně vyřadit Nigérií a Paraquayí. Ale ani tenhle nezdar ještě nesmetl Clementeho.
Muselo přijít větší ponížení. Kvalifikaci na Euro zahájilo mužstvo porážkou 2:3 na Kypru. "Jak hluboko můžeme ještě klesnout? Za třicet let vyhráli Kypřané jen tři zápasy, proč jeden z nich byl právě s námi?" divil se španělský tisk. Španělský fotbal se dostal na dno. Nastala složitá doba pro hledání nového trenéra. Nikdo neměl chuť a ani nebylo kde brát. Nejlepší trenéři v zemi jsou z ciziny. Vždyť Španělé čekali dlouhých čtrnáct let, než ligu vyhrálo mužstvo vedené domácím koučem, a to v La Coruni.
Objevily se jen dvě vhodné osobnosti. Předně Luis Aragones, ale ten zrovna končil trenérskou kariéru. Na řadu přišel Camacho. O jeho osobním kouzlu nikdo nepochyboval. Dlouhá léta reprezentoval, patřil k výrazným postavám Realu Madrid a ještě měl na rozdíl od Clementeho pověst příjemného společníka. Ale povážlivá byla jeho trenérská dráha. Pod jeho vedením sestoupil Espaňol do druhé ligy a trenérské působení v Realu trvalo pouhých dvaadvacet dní: uprostřed letní přípravy najednou oznámil, že končí, aniž vysvětlil důvod.
Ke španělské reprezentaci přišel a uspěl. Už jeho filozofie se musela každému zamlouvat. "Líbí se mi otevřený fotbal," prohlašuje dodnes Camacho. "Množství přihrávek a vytvářet si jednu šanci za druhou. Vím, že silnější mužstvo se na nás připraví a může nás hrou na brejky zaskočit. Přesto ale radši vsadím na fotbal, který se mi líbí." Camacho provětral ovzduší ve španělském fotbale, posunul hru národního mužstva úplně jiným směrem, nebojí se riskovat a dělá vše přesně naopak než jeho předchůdce.
Za Clementeho se především bránilo a výběr hráčů byl téměř neměnný nehledě na to, jakou měl kdo formu. Španělé povstali. Byl to malý zázrak, co dokázali. Vyhráli všech sedm zbývajících zápasů kvalifikace, dávali v nich průměrně skoro šest gólů, zdrcujícím způsobem 9:0 převálcovali Rakušany. A když v přípravě na Euro vyhráli 2:0 nad Italy, ještě víc vzbudili pozornost celé Evropy. "Tentokrát jsme na správné cestě. Potvrzují to i letošní úspěchy španělských klubů v Lize mistrů," je naplněn optimismem tvůrce hry Josef Guardiola.
Camacho vsadil na novou generaci hráčů lačných po vítězství. Symbolizují ji jména Raúl, Etxeberria, Mendieta, Valeron nebo Salgado. Nikomu ale neklade překážky. Ve třiatřiceti letech měl třeba reprezentační premiéru Engonga, jemuž se dařilo v Mallorce. Trenér má opravdu z čeho vybírat, španělská liga je silná a hrají v ní všichni reprezentanti vyjma Ferrera, obránce Chelsea. Z národního týmu zmizela i tradiční rivalita mezi hráči z velkých klubů. Vše je opravdu znamenitě naladěno. Že by se další pokus o medaili konečně podařil? "Pořád budeme žít ve stínu Německa a Itálie, dokud něco nevyhrajeme," říká Camacho.
