Věděl byste, v čem jste od roku 1980 v klubu unikátní?
(přemýšlí) S mým jménem Jonáš?
Ano, přesně tak. Docela jste mě překvapil, že vás to napadlo.
Vidíte. Když mi rodiče dali jméno Jonáš, tak jsem ho jako malý neměl rád. Ale postupem času jsem zjistil, že není moc časté. A teď už se mi líbí, protože je moderní a dává se celkem dost. Znám i další Jonáše.
Správně si domýšlím, že se vám přezdívá Jony?
Ano. Už odmala mi tak všichni říkali, stejně tak to bylo i v Plzni a v Příbrami. Z mého příjmení toho taky moc nevymyslíte, maximálně Vaisík. Tak mě většina kluků oslovuje v Budějovicích.
V Dynamu jste se objevil na konci ledna a poprvé naskočil ve 20. kole proti Opavě, kdy začala dlouhá série bez vítězství. Nebral jste si to trochu osobně?
I kluci v kabině mi říkali, že jsem přenesl smůlu z Příbrami, které se naopak po mém odchodu začalo trochu dařit. Osobně jsem si to nebral. Už tehdy jsme byli prakticky zachránění a soupeři se k nám nepřibližovali. Dvěma výhrami jsme se chytili a věřím, že do konce sezony nasbíráme ještě co nejvíc bodů. Už kdysi jsme se s kamarádem v Příbrami bavili, kam bychom chtěli jednou jít, a Budějovice nám shodně vyšly jako skvělá destinace pro fotbal i život. A mně se to splnilo.
Přesun z Příbrami do Budějovic berete jako velký krok vpřed?
Jednoznačně. Počínaje zázemím, regenerací nebo stadionem, to vše je na lepší úrovni než v Příbrami. I tréninky jsou v Dynamu v daleko vyšším tempu.
Od prvních minut v černobílém dresu jste zaujal aktivitou, sebevědomím nebo technikou. Chtěl jste hned ukázat to, co umíte? Navíc bez nervozity.
Už když jsem nastupoval na první ligové utkání, tak jsem nervózní nebyl. Při premiéře v Dynamu jsem to měl stejně. Kdybych hrál na stadionu Barcelony před 110 tisíci diváků, tak to se mnou asi něco udělá. Ale jinak ne.
Postupně sbíráte starty, třikrát už jste naskočil i v základní sestavě. Čekal jste, že hned budete dostávat tolik prostoru, když jste přišel až v jarní části sezony?
Ani ne. Když jsem přicházel, tak mě trenéři varovali, že první půlrok pro mě bude těžký. Sezona byla rozjetá a mohlo by se stávat, že nebudu ani nominovaný na zápasy. S tím jsem do toho šel, ale asi jsem je přesvědčil, že fotbal hrát umím. S Olomoucí jsem odehrál celé utkání, mám z toho radost.
Jevilo se vám to jako lepší cesta, byť byla nejistá? Přece jen v Příbrami už jste měl pozici silnější.
Určitě. V Příbrami jsme na tom byli špatně a od začátku mířili k sestupu. Myslel jsem víc na budoucnost. Bral jsem to, i kdybych neměl hrát půl roku zápas.
Po příchodu jste uvedl, že nejraději nastupujete na pozici defenzivního záložníka. V novém klubu jste si však už zkusil i post pod hrotem. Co vám sedí víc?
Odmala jsem hrál spíš desítku (pod hrotem). Jako defenzivní záložník se dostanu víc k míči, pod hrotem zase víc do zakončení, což jsem hrál i dříve pod budějovickým asistentem Jiřím Kohoutem. Je mi asi jedno, kde hraji, mám to 50 na 50. Ve středu zálohy máme velkou konkurenci, ani na tréninku nemáme pevné dvojice. Stále se sehráváme.
Po fotbalové stránce jste očividně spokojený, jak se vám za tři měsíce zalíbil život na jihu?
Je tu krásně. Z Plzně se mnou šla i přítelkyně, která tam skončila v práci. Naštěstí už si něco našla i v Budějovicích. Říkala, že by se mnou šla kamkoliv, tak jsem si asi vybral dobře (usmívá se). Společně jsme podnikli řadu výletů, třeba na Hlubokou nebo do Protivína. Celý kraj i město jsou nádherné a jsem moc rád, že jsem tady.
O přesunu z Příbrami do Budějovic jste začali jednat po lednovém vzájemném utkání. Jak jste se tehdy cítil v zápase na Střeleckém ostrově?
Odehráli jsme tehdy jeden z nejlepších poločasů v Příbrami, dali jsme gól, ale zbrzdila nás červená karta ve 43. minutě. Nakonec jsme prohráli, ale už tehdy jsem vnímal, že je tu pěkný stadion. Jen škoda, že nemůže být plný diváků, ale i to už je snad na dobré cestě.
Na jihu Čech vás podle smlouvy čekají ještě další tři sezony. Chtěl byste se co nejdříve dostat napevno do základní sestavy?
Jasně, chtěl bych se co nejvíce zlepšit. A jít krůček po krůčku, jedním z nich je i základní sestava. Snad se nám bude dařit a budu hrát co nejvíc. Neříkám, že bych se nechtěl jednou vrátit třeba do Plzně nebo zkusit i zahraničí.
Když jste nakousl vaši mateřskou Plzeň, nemrzí vás, že jste za A tým nikdy nenastoupil?
Samozřejmě že mrzí, jsem tam doma. Dostal jsem se do přípravy s áčkem, když se k týmu podruhé vrátil trenér Pavel Vrba. Nasbíral jsem obrovské zkušenosti, ale dostat se do kádru je hodně těžké. Zahrál jsem si tam za Dynamo na jaře a bylo to příjemné.
V Příbrami jste z Plzně jen hostoval a ve Viktorii vám po sezoně končila smlouva. Další už byste však nedostal, že?
Ne. Plzeň byla domluvená s Příbramí, že tam odejdu na přestup. Po utkání v Budějovicích se mnou mluvili trenéři, začalo se to řešit a já měl zájem. Jako uzavřenou kapitolu to však ještě neberu. Viktorka bude navždy jednička v mém srdci.
Tehdy vás v plzeňském B týmu vedl Pavel Horváth, který si vás vytáhl i do Příbrami. Je to váš osudový kouč?
Dá se to tak říct. Dříve jsem hrál i třetí ligu v Domažlicích, on se jezdil dívat na zápasy a zalíbil jsem se mu. Vzal mě do béčka, pak i do ligy. Řada dobrých českých hráčů nemá štěstí, že se do ligy nedostane, i když by na to měla. Já to štěstí měl a jsem mu za to vděčný. Teď je u áčka v Plzni, tak třeba si mě tam zase vytáhne. Ne, to vtipkuji.
O bývalém záložníkovi se hovoří jako o velkém vtipálkovi. Umí však i přitvrdit?
Má přístup cukru a biče. On je velký detailista. Byl skvělý fotbalista a cítí řadu věcí jinak než ti, kteří takové fotbalové myšlení nemají. Umí být i hodně přísný, ale je s ním velká sranda. Postupně jsme věděli, kdy čas na legrácky je a kdy není.
Jonáš Vais z Příbrami (vlevo) a Ibrahim Traoré ze Slavie bojují ve vzduchu o míč.
Jak si jsou podobní nebo rozdílní poslední dva kouči Horváth s budějovickým Davidem Horejšem?
Oba hodně řeší detaily. David Horejš už má trenérskou kariéru delší, takže řadu věcí propracovanějších. Celkově je v Budějovicích širší realizační tým a tím i podrobnější příprava na utkání.
Máte kromě návratu do Plzně v kariéře ještě nějaký další sen?
Odmala mám jako sen Barcelonu. Byl jsem se na jejím stadionu podívat, když tam hrála právě Plzeň v roce 2011. Seděli jsme úplně nahoře, viděli jsme hráče jako dvoucentimetrové panáčky, ale byl to obrovský zážitek. Moc rád bych získal český titul a zahrál si Ligu mistrů.
