Černá kočka začali Schrojfovi přezdívat právě v Chile pro jeho úžasný reflex a mrštné skoky, jimiž se vrhal po míči. Vyskočil pod břevno a jemně do prstů, tehdy se ještě nechytalo v rukavicích, sevřel koženou kouli. Jiní by ji vyráželi, on předvedl divácky efektní zákroky.
„Připomínal gumového muže. A skvěle vybíhal na centry,“ vybavuje si Ivo Viktor, jeho nástupce v reprezentační brance.
Schrojf nejel do Chile jako neotřesitelná brankářská jednička, ačkoliv mu bylo už 31 let. Rodák z pražského Žižkova, který se po vojně natrvalo usídlil v Bratislavě, přesto odchytal celý turnaj. A nezapomenutelně.
Finále mělo být vrcholem. Kdyby... Nejprve ho zaskočil drzý mladík Amarildo. Utekl s míčem téměř až k zadní brankové čáře, odkud zpravidla přicházejí centry do „ohně“.
Přesně to čekal Schrojf, už si vybíhal z branky. Jenže z Brazilcovy kopačky vyletěla falšovaná střela k tyči. Pokořený Schrojf jen zoufale skočil po míči, ačkoliv už nic nemohl udělat. Vyrovnáno 1:1.
Zapadající slunce nad Estadio Nacional píchalo zrádně do očí. Proto si Schrojf do druhé půle nasadil kšiltovku, jenže ani s ní se paprskům neubránil a před třetím gólem neuhlídal vysoký míč.
Udělal dvě osudové chyby. „Nevyčítali jsme mu je,“ řekl další chilský hrdina Josef Masopust. „Vždyť nebýt Vildy, stříbro jsme neměli. V životě jsem neviděl tak výborný výkon gólmana jako jeho proti Maďarům.“
I skvělí gólmani, jakým Schrojf byl, mívají slabší chvilky. Pamětníci je připomínají, po letech už nejsou tak trpké, spíš úsměvné.
Co se ale Schrojfovi přihodilo při posledním vystoupení za národní tým v květnu 1965 v Bukurešti, nestrávil nikdy. Skočil po míči a chtěl s ním udělat brankářský kotoul.
Vypadalo by to hezky, kdyby mu míč nepodklouzl pod tělem. Ležel na zemi a měl problém se vůbec zvednout. Styděl se. Hrubka přispěla k vyřazení mužstva z kvalifikace o mistrovství světa. Dnes už o tom Schrojf vyprávět nemůže, v sobotu zemřel v Bratislavě ve věku 76 let.
