Zlínský odchovanec tak strávil v rodném městě hektické vánoční svátky, během kterých stihl oběhat banky, absolvovat lékařské vyšetření, odehrát exhibiční fotbalový zápas v Otrokovicích, navštívit příbuzné a známé.
"Jsem na takové tempo zvyklý. V Trabzonu hrajeme dvakrát týdně. Pořád někam lítáme," mávl rukou 22letý Čelůstka, který se letos v létě upsal tureckému vicemistrovi na pět let.
Užil jste si tak krátký návrat do Zlína?
Za půl roku jsem doma teprve podruhé, takže jsem přestávku uvítal.
Nezkusil jste si vyprosit delší volno?
Už tak jsem měl o den více než turečtí hráči. Liga pokračuje hned po Novém roce.
Ondřej ČelůstkaNarodil se 18. června 1989 ve Zlíně, kde si v ročníku 2007/08 poprvé vyzkoušel první ligu. V létě 2009 ho koupila mistrovská Slavia. Po podzimu odešel na hostování do italského Palerma, kde ale odehrál jediný zápas. Po půlroce se vrátil do Slavie, odkud v létě 2011 přestoupil do tureckého Trabzonsporu. Za Česko hrál na světovém šampionátu dvacítek a na mistrovství Evropy do 21 let. |
Jak vnímají Turci Vánoce?
Jsou to muslimové, takže pro ně neexistují. Svůj hlavní svátek mají v polovině října. Na výzdobu moc nedbají, ale rodiny se schází stejně jako v Česku a kupují si dárky.
Už jste se naučil turecky?
Pár slov, úplné základy. Je to těžká řeč. Navíc se nemusím do turečtiny nutit, protože v klubu fungují překladatelé. Jsou nám k dispozici čtyřiadvacet hodin.
V kabině máte Brazilce, Argentince, Afričany, Poláky, Slováky. Jak se s nimi bavíte?
Dorozumím se anglicky, něco umím španělsky, italsky. Na začátku mi byli nejblíže Poláci, v září přišli tři Slováci a s těmi si teď rozumím nejvíce. Chodíme na jídlo, navštěvujeme se. Je fajn, že si s někým můžu popovídat česky.
Poznávají vás fanoušci na ulici?
Trabzon je malé město a jediné, čím tam lidé žijí, je fotbal. Pořád se chtějí fotit, prosí o podpisy. Když se někde zdržím déle, není to vždy příjemné. Jsou ale slušní.
Kde bydlíte?
Mám obrovský dům s několika pokoji, více než dva týdny jsem v něm ale sám nebyl. Přítelkyně se snaží jezdit co nejčastěji. Před Vánocemi za mnou přiletěl brácha. Zahrál si za místní rezervu a dal dva góly.
Hned po příchodu jste se zařadil do základní sestavy, takže jste spokojený, že?
Až na nějaké tři zápasy jsem odehrál všechno. Po EURU jednadvacítek jsem neměl pořádně volno a na konci jsem to už cítil. Ale nestěžuji si. Raději hraji, než trénuji.
V kvalifikaci o Ligu mistrů jste vypadli s Benficou, po vyloučení Fenerbahce jste se ale ocitli v základní skupině. Čekali jste to?
Absolutně ne. Byl to šok a pro mě neuvěřitelný skok ze Slavie do Ligy mistrů.
Pak přišel první zápas skupiny v Milánu proti Interu, který jste rozhodl jediným gólem.
Tohle byl nejsilnější okamžik mé kariéry. Pořád mám gól v živé paměti. Dostal se ke mně odražený balon po krásné střele Halila do břevna. Cítil jsem, že je brána blízko, a chtěl jsem střílet. V jeden moment jsem si dal míč daleko od sebe, naštěstí jsem ho dokázal ve skluzu trefit na zadní tyč.
Co se pak dělo v Trabzonu?
Propuklo peklo. Když jsme jeli z Milána, spoluhráči mi ukazovali video z města. Na náměstí slavilo snad celé město. Pro ně to byl historický moment a pro mě taky.
Z Ligy mistrů jste se kvalifikovali do Evropské ligy, v tuzemské soutěži jste ale až osmí. Proč?
Možná to bylo zapříčiněné únavou z Ligy mistrů. Na to se ale nemůžeme vymlouvat. Týmů, co hrají dvě soutěže, je moc.
V zápase s Besiktasem jste dostal červenou. Za co?
Za zákrok v šestnáctce. Byl to ale sporný moment. Hodně lidí mi říkalo, že penalta nebyla. V Turecku je to ale podobné jako u nás se Spartou, kterou rozhodčí vždycky trošku tlačí. Malinko se tam připískává klubům z Istanbulu. Já jsem dostal červenou s Besiktasem, Zokora s Galatasarayem a Aykut s Fenerbahce.
Nemrzí vás, že jste ještě nedostal pozvánku do národního týmu?
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem na reprezentaci nemyslel. Teď už ale na to nehledím.