Čech klidně zvýší hlas i na mazáky

Klukům na hřišti před sebou nikdy nenadávám. Opravdu nikdy. I kdyby někdo udělal teď v Bělorusku gólovou chybu, neuvidíte mě, že bych se na něj vztekal. Křičet na něj budu, ale spíš něco jako: Nevadí, stalo se! Jedeme dál! Ale nejsem hodný proto, že jsem v týmu ze všech nejmladší. Že je mi teprve jedenadvacet, občas připomínají lidé zvenčí, v mužstvu si na to nikdo nevzpomene.

Ať je vám třeba třináct nebo pětačtyřicet, tady jsme jeden tým, který ví, za čím jde.

Takže když si rovnám hráče před sebou například ve zdi, je mi jedno, jestli zvýším hlas na mazáky Poborského nebo Nedvěda.

Trošku jiné to bylo, když jsem dostal pozvánku do áčka poprvé. Hned mě napadlo: Ježíš, jaké to bude bavit se s Nedvědem, na kterého jsem se do té doby díval jen v televizi.

Ale od trémy mi rychle pomohli ostatní sparťané, se kterými jsem na sraz nároďáku přišel. Podal jsem Nedvědovi ruku a bylo to.

V reprezentaci dokonce ani nemusím sbírat míče, což je povinnost mladých v klubech. Dělal jsem to ve Spartě a dělám to i teď v Rennes. Ani v nároďáku by mně to nevadilo, ale tam jsou i na to lidi.