Tomáš Ujfaluši společně s talentovanými fotbalisty Olomouce Davidem Houskou a Michalem Reichlem, kteří by Česko měli v červnu reprezentovat na domácím mistrovství Evropy do jedenadvaceti let, rozdával podpisy na propagační akci šampionátu. Fronta u jeho stolku byla jasně nejdelší. A těch žádostí o společnou fotografii!
„Tomáši, tu máte mé dítě,“ podávali mu rodiče do náruče ratolesti, jež neměly ani páru o tom, s kým že to pózují. Až vyrostou, tátové jim budou vyprávět: to býval skvělý fotbalista, dělal kapitána národnímu týmu, Atlétiku Madrid, Hamburku, Fiorentině. Vlastně všude, kde hrál. Vítěz Superpoháru.
Byl při tom milý, ochotný, vyhověl každé žádosti s úsměvem. Profesionál. Už to budou dva roky, co kvůli bolavému kolenu ukončil odchovanec Sigmy parádní profesionální kariéru. Vlasy, které dříve obepínala typická čelenka, aby mu nepadaly v zápase do očí, zřídly. Tak je ostříhal nakrátko.
Zato vousy má jako loupežník. V rozhovoru pro MF DNES a Deník se pozastavuje nad častými chybami sudích v lize. Stojí za kamarádem Milanem Barošem, jenž český fotbal nazval žumpou. A sám mu nabízí pomoc. „Ale to by musel být zájem.“
Do poměrů v české lize se pustil váš někdejší spoluhráč z reprezentace Milan Baroš. Vyzýval k cinkání klíči. Souhlasíte, že fotbal potřebuje revoluci?
Podívejte, já myslím, že chyb rozhodčích je docela dost. V tomhle stojím za Barym, ale zase na druhou stranu všichni jsou jenom lidi. A člověk chybuje. Je těžké něco kritizovat, navíc ještě já, když jsem byl právě takový typ jako Bary, že jsem často protestoval. Kdybych byl v jeho situaci, tak se chovám úplně stejně. Když jsem byl ve Španělsku, tak jsem byl hráč s nejvíce žlutými kartami. Měl jsem jich dvanáct za sezonu jenom za protesty. Taky jsem to neměl moc jednoduché. Ale chybu může udělat každý. Ale zase je to jejich povolání a chyb je opravdu hodně.
Kdo jiný, než osobnosti jako vy, by měl být slyšet v boji za očistu českého fotbalu. Tady nejde jen o chyby sudích a dohadování, zda je udělali schválně, či neschopností. Jde o systém. V čele rozhodčích je Dagmar Damková, její partner Roman Berbr posiluje svou moc, přestože je kontroverzní s minulostí u StB. Svazovým šéfem je Miroslav Pelta, majitel Jablonce. Jasný střet zájmů. Považujete za špatné, že v českém fotbale mají významnou roli tito lidé?
To je těžký. Je to hodně propletené a je těžké vyhodit jednoho. Když vyhodíte jednoho, tak se nezmění vůbec nic.
Takže je to taková chobotnice?
Pokud by se mělo něco změnit, tak úplně od kořenů.
A to by musely chtít především kluby. Jenže většina se tváří, že jim to vyhovuje. Respektive mlčí.
To je otázka. Nepůsobím v žádném klubu, je těžké se k tomu vyjadřovat. Někomu to vyhovuje, někomu to nevyhovuje.
Můžou to změnit hráčské osobnosti, které udělaly perfektní kariéru v zahraničí, kde mají možná větší respekt než v Česku? Mluví se o tom, že až skončí Petr Čech, bude vhodným kandidátem na předsedu asociace. Vás by to nelákalo?
Předseda svazu, to určitě ne. Ale teoretická možnost by tam mohla být, jenže musí přijít nějaký zájem. Já určitě nepůjdu na svaz za panem Peltou a neřeknu: Tak jsem tady. Přestal jsem hrát fotbal a chci vám pomoct.
A kdybyste dostal nabídku působit ve vedení asociace?
Jsem všemu otevřený. Říkal jsem, že trénování je jediná věc, která stojí opravdu hodně času a čas chci věnovat dceři. Nikdy neříkej nikdy. Fotbal je pořád můj sport a také po skončení kariéry dělám věci, kterým rozumím nejvíce. Nebudu se vracet do zemědělství. Nevím, jak by to dopadlo.
Už jste se pokoušel po sestupu a aférách pomoct Sigmě, ze které jste vyrazil do světa. Byl jste iniciátorem veřejné výzvy, ale také jste narazil na nezájem. Nemáte pocit, že to vyšumělo?
Nevyšumělo. My jsme šli do toho s tím, že to zkusíme. Ale myslím, že už je teďka bezpředmětné se o tom bavit, protože byly nějaké myšlenky, nápady, ale ti lidi se k nim postavili jinak a tak to prostě je. Člověk s tím nic nenadělá. My jsme jen rádi, že Olomouc šlape a postoupí do ligy, doufejme. A pak se uvidí. První liga je něco jiného, tam se už musí kádr malinko obměnit. Já doufám, že na tohle všechno jsou připravení.
Vy jste Olomouci nabízel pomoc se skautingem, kontakty, zkušenosti. Ozval se vám spolumajitel klubu Josef Lébr s tím, že má zájem? Protože v rozhovoru mi říkal, že zájem o toto konkrétně má.
No jedna věc je, co se říká do médií a druhá věc, jaká je realita. Ale mně každopádně nikdo nevolal. Takže to asi vyšumělo.
Tak přece. Je to pro vás zklamání?
Abych se přiznal, tak malinko zklamání to možná může být, ale to je prostě věc majitelů. Zřejmě zájem o ten skauting nebyl...
Olomouc a celý český fotbal už začíná pomalu žít domácím evropským šampionátem hráčů do jednadvaceti let. Jak vidíte šance „lvíčat“?
Uvidíme, já myslím, že mančaft mají hodně dobrý, zkušený. Teďka záleží na tom, jestli třeba budou schopni se uvolnit hráči, kteří momentálně reprezentují A-tým, bylo by to určitě lepší. Věřím, že to zvládnou. Skupina je hratelná, postup z ní musí být stoprocentně a potom už je to otevřené.
Dá se to porovnat s Eurem jednadvacítek na Slovensku před patnácti lety, na kterém jste získal stříbro?
Těžko srovnávat. Je to stejné, je to mistrovství. Nejsou to kvalifikační zápasy, člověk se už musí soustředit na celou skupinu. Nemusí se povést jeden zápas, ale pořád ještě máte šanci postoupit. Máte další dva zápasy ve skupině. Myslím, že je to hodně otevřené.
Šampionát provází řada doprovodných akcí pro fanoušky, kterých se také účastníte. To za vaší doby nebývalo.
Určitě je to skok. Když jsme byli na malém Euru my, propagace nějaká byla, ale všechno šlo nahoru a je to jenom dobře. Zvlášť, když je šampionát tady u nás. Hlavně kluci by byli spokojení, kdyby stadiony byly vyprodané. Pomohlo by jim to.
Nemůže naopak tlak mladíkům ublížit?
Myslím, že vůbec ne. Hráči už nějaký rok hrají v lize nebo v zahraničí. Tohle by je nemělo ovlivnit.
Jak moc je malé Euro důležité v kariéře hráče?
Důležité je stoprocentně. Je to sledovaný turnaj. Člověku se můžou povést jeden dva zápasy, bude tam spousta skautů z různých zemí a klubů, a udělá velký krok v kariéře.
Máte na malé Euro na Slovensku nějakou speciální vzpomínku?
Jenom ty pozitivní. Samozřejmě nás mrzelo, že jsme to nedotáhli do vítězného konce, ale zase druhé místo je krásné. Ve finále jsme prohráli s Itálií, kde byla velká jména - Gattuso, Pirlo a spousta známých hráčů. Já jsem s tím maximálně spokojen. Byl to můj první větší úspěch.
Pak následovala spousta dalších. Kterého si nejvíc ceníte?
Asi Superpoháru s Atlétikem Madrid. Každý fotbalista chce vyhrát také titul a to se mi povedlo s Galatasaray Istanbul.
V Itálii máte hodně kamarádů. Už se těší na Euro v Česku, nebo zatím zájem upínají především k Sérii A?
Ještě je brzo. Až skončí liga, tak se to začne hodně řešit. Ale mají silný tým. Fotbal v Itálii je náboženství, řeší se denně. Rozebírají se veškeré zápasy. Italové jsou národ, který bude aspirovat na to, aby se tady dostal aspoň do semifinále, aby hrál o medaile.
Tomáš Ujfaluši a jeho proměny v čase.
Má i italská reprezentace do jednadvaceti let v zádech tifosi? Početnou skupinu fanoušků, nebo je zajímá především A-tým?
Určitě to budou prožívat. Je to prestižní turnaj. Každá země, ať je to Itálie nebo my, do toho půjde s jedním cílem - dostat se co nejdál. A pokud možno turnaj vyhrát.
Je nějaký italský nadějný hráč, na kterého byste upozornil?
Znám jejich hráče, ale mají kompaktní mužstvo. Nebude to typický italský fotbal, že budou bránit, ale jsou tam rychlostní hráči jeden na jednoho. Těšit se máte určitě na co. A já taky. Bude to jeden ze zápasů, na který se do Olomouce rozhodně přijdu podívat.
Zmiňoval jste, že tehdy v týmu Itálie byla spousta hráčů, kteří se pak odpíchli k hvězdným kariérám. Ale to v českém výběru taky, že?
Rozhodně. Když se podíváte zase dozadu, tak náš mančaft byl opravdu vynikající. Spousta hráčů hrála v cizině a má za sebou hodně slušnou kariéru.
Ta vaše skončila téměř před dvěma lety kvůli kolenu. Fotbal hrajete ještě pro zábavu na výkonnostní úrovni. Zdraví drží?
Je to čím dál tím těžší, ale nějakým způsobem se snažím. Když mám čas, tak jednou za čtrnáct dní tři týdny si zahraju, ale pak se z toho dostávám docela dost dlouho. Kolínko přece jenom zlobí. Já můžu hrát spíš hokej, tam se po ledě vozíte. Navíc hraju s klukama, kteří po mně nejdou. Jsou tam minimální kontakty, téměř žádné. Hokej mi dělá dobře. Hraju badminton, hraju golf. Ale fotbal je to nejhorší. Tam se člověk přece jenom musí rozběhnout, zabrzdit, změnit směr. A to mi nedělá moc dobře.