"Ale není jednoduché říct konec," prohlásil už vážně a poté těžko skrýval dojetí.
Pavel Nedvěd po dvanácti letech končí v českém národním mužstvu, středeční přípravné utkání v Uherském Hradišti proti Srbsku bude jeho jedenadevadesátým startem. A také posledním.
"Rozhodl jsem se odejít a uvolnit místo mladším. Zvážil jsem to, je to rozhodnutí nezměnitelné a je to prostě tak."
Nedvěd v pondělí přicestoval na sraz, pak dlouho mluvil s koučem Brücknerem a v úterý řekl sbohem.
"Chtěl jsem trenéra slyšet a poděkovat mu. Zaslouží si to. A taky klukům, že jsem si tady vždycky zahrál dobrý fotbal," poznamenal Nedvěd, kterému 30. srpna bude čtyřiatřicet.
Proč jste se tak rozhodl?
Důvodů je víc. My fotbalisti chodíme v pětatřiceti do důchodu a já už jsem blízko.
A další důvody?
S rodinou jsme se rozhodli zůstat v Turíně. S Juventusem budeme hrát jen druhou ligu a pro mě by bylo složité se motivovat a dobře se připravit na ty těžké mezistátní zápasy. Někdo řekne, že druhá italská liga má kvalitu, ale je to jiné než první liga. Celý život jsem byl zvyklý hrát strašně těžké zápasy a díky tomu jsem byl dobře připravený na národní mužstvo. Ale to teď nepůjde. A já bych nechtěl končit špatně. A pak je tu rodina. Obětovala mi všechno, stála za mnou a já spíš myslel na ten fotbal než na ni.
Ovlivnila vás v tom rozhodnutí nejvíc?
Rodina je na prvním místě. Probíral jsem to se ženou, ale i s dětmi. Chtějí mě mít víc doma. A já sám se jim chci víc věnovat. S Juventusem budeme hrát jen jednou za týden, žádné poháry, žádná reprezentace. Budu mít víc času.
Kdy jste se rozhodl, že v reprezentaci skončíte? Bylo to už po mistrovství světa?
To ne. Po mistrovství světa jsem měl myšlenky na to, že s fotbalem skončím úplně. Ale to mě brzy přešlo. Týden, deset dní jsem si odpočinul a rozhodl jsem, že chci ještě hrát. Nevím jestli rok nebo dva.
A ta reprezentace?
Tak o tom jsem přemýšlel hodně. Během dovolené i teď. S trenérem Brücknerem jsme mluvili po telefonu, ale já jsem chtěl radši si to s ním říct mezi čtyřma očima. To jsem si sedli v pondělí. Pak jsem si vzal ještě čtyřiadvacet hodin na to, abych si všechno uspořádal. Ale je fakt, že už v posledních dnech jsem byl rozhodnutý skončit.
Mohl rozhodnutí ten rozhovor s Brücknerem zvrátit?
Já si myslím, že z určité části mohl. Trenér měl spoustu argumentů, abych nekončil.
Ne, nepřemlouval mě, ale říkal mi logické důvody, abych zůstal. Nebylo to pro mě jednoduché, ale dospěl jsem k názoru, že můj čas nastal.
Jak jste na dnešek spal?
Hodně málo, všechno, co jsme si s trenérem řekli, jsem si od začátku v hlavě přehrával. Ale teď už jsem rád, že je to venku. Že bude všechno v klidu.
Je možnost, že byste si to ještě rozmyslel? Jako to bylo před baráží o mistrovství světa.
Ne, už ne. Tenkrát před dvěma lety po mistrovství Evropy jsem se rozhodl, že skončím, protože jsem byl zraněný. Uznávám, z mé strany to bylo trochu unáhlené. Ale s trenérem jsem byl domluvený, že dokud se stoprocentně neuzdravím, tak budu hrát jen za Juventus. Ale tohle je definitivní. Už není nic, co by to změnilo.
Po šampionátu v Německu skončil v týmu váš nejbližší reprezentační parťák Karel Poborský. Mělo to na vaše rozhodnutí také vliv?
Mluvili jsme spolu, to nezastírám. Ale to rozhodnutí musí každý udělat sám za sebe. Určitou roli hrálo to, že z party, co jsme v Anglii před deseti lety vybojovali stříbro, zbyli jen já a Vláďa Šmicer. Musíme si přiznat, že moje generace už tady není. Trenér začíná novou fázi, novou přípravu s novými hráči. To je naprosto správné. My jsme skončili na mistrovství světa.
Jak to vzali spoluhráči?
Oni by byli rádi, kdybych pokračoval, ale vím, že to zvládnou sami, že už mě nepotřebují. Chtěl bych od nich, ale i od vás novinářů, abyste to rozhodnutí respektovali a nedělali polemiky.
Kdybyste měl říct tři nejkrásnější chvíle v reprezentaci, které by to byly?
To radši ne. Ještě nenastal moment, abych na tohle myslel. Národák mi dal spoustu krásných chvil. Všechno mi bude chybět, ale každý jednou musí odejít.
Budete se loučit v Uherském Hradišti a proti Srbsku. Neuvažoval jste o tom, že by bylo v důležitějším zápase a na Spartě?
Ne, konec přijde sám. Třeba v Olomouci jsme se s národním týmem vždycky cítili dobře, tak proč ne v Hradišti.
Už jste přemýšlel, co budete dělat dál?
Ještě ne. Teď chci pomoct Juventus k postupu do první ligy. Doufám, že to bude trvat jen rok. Pak bych mohl skončit s fotbalem. Nebo budu hrát ještě další rok. Ale to teď vůbec nevím.
