Půjde trenérům o krk?
Nechtěl bych atmosféru vířit ještě nějakou nevhodnou větou.
Vířit netřeba, ale něco si myslíte, ne?
Něco se udělat musí, čekám třesk. Už po minulém zápase na Synotu, který jsme nezvládli, se křičelo.
A po porážce 0:5 na Spartě?
Přišli jsme o titul, to můžu říct hned. První místo už neobhájíme, ztrácíme deset bodů.
A dál?
Musíme si říct, jestli chceme padnout do ještě většího bahna, nebo budeme chtít bojovat aspoň o třetí místo a Pohár UEFA. Semknout se, to je moje rada.
Co se tedy děje s Libercem?
To kdybych věděl. Porazili jsme Olomouc i Brno, a pak dostaneme osm gólů ze dvou zápasů. A co je horší, my jsme Spartě v mnoha fázích zápasu ani nebyli důstojným soupeřem.
Nešlo s tím nic dělat?
Já těžko. Bylo mi úzko, když jsem to celé z branky pozoroval. Nechali jsme Spartu vystřelit z každé pozice, chyběl důraz, vůle. Sparťanští útočníci dřeli, dojížděli souboje, až naši obránci mají šrámy. Ten jejich přístup byl naprosto odlišný od našeho.
Co se vám honilo hlavou, když jste viděl tu slabost?
Po druhém gólu, po druhé tečované střele za dvanáct minut, na kterou jsem nemohl dosáhnout, jsem si říkal: To je hrůza! Když se před přestávkou parádně trefil Poborský, to už byla beznaděj.
A po čtvrtém?
Blesklo mi: Hlavně nedostat sedm jako Láďa Maier, když tu před osmi lety Liberec prohrál 1:7. Myslel jsem si, že dostat pět gólů v jednom zápase v životě nemůžu. Ale jde to (trpce se podíval k zemi). Rychleji, než si kdo může myslet. Přitom jsme přijeli vyhrát. Teď to zní asi hloupě, mohl jsem si odvézt víc gólů než Láďa.
