Jeho vášeň by mu mohla většina fotbalistů závidět. I díky ní vousatý špílmachr, který se za pět sezon stal v Brně téměř modlou, v požehnaném věku válel v lize. Nyní z ní stejně jako několik dalších veteránů zmizí. Ale ne, Zavadil nekončí kariéru.
To by nebyl jeho styl. Cítí se fit, v záloze lítá neúnavně jako fretka a fotbal miluje. Jen se vydává domů, do druholigové Opavy. Nestárnoucí nezmar si vysnil, že se s ní po čtyřicítce do ligy vrátí.
Kde se ve vás pořád bere tolik elánu do fotbalu?
Mám ho strašně rád, odmalička jsem mu dával vše, a když se mi minulý rok stalo to zranění (Zavadil sedm měsíců absentoval kvůli operaci kolena), dostal jsem ještě větší chuť. A když člověk trochu zestárne, váží si, že může hrát na nejvyšší úrovni. Tělo mi nějak funguje, takže nemám problém začít novou přípravu.
Nechybí vám podobná chuť u mladých fotbalistů?
(přemýšlí) Asi jo. Ale sám si už nevzpomínám, jestli jsem ji v mládí měl taky takhle velkou. Každý hráč, co je v lize, si musí vážit toho, že se může fotbalem živit. Je to krásné zaměstnání a člověk si to uvědomí, až když je starší.
Nedostávají v dnešní době mladí šanci až příliš snadno jen díky tomu, že jsou prostě mladí?
Někdy to tak vypadá a možná to tak je. Ale trend je takový, že se sází na mladé. Pro ně je to obrovská šance, jen si to musí uvědomit. Kdo si toho neváží a nepracuje, jak má, rychle ho to semele. Když mladý hráč nechytí šanci, druhá se už nedává.
Neštve vás tenhle trend?
Ale ne, beru to normálně. Mezi mladými se zase cítím dobře, se všemi jsem vycházel dobře, v Brně jsme měli dobrou partu. Možná mě to i omlazovalo, bylo to příjemné.
Věk jste dokonale maskoval i na hřišti. Často toho naběháte víc než o generaci mladší spoluhráči.
Na svůj věk se cítím dobře a taky jsem nikdy neměl problém s kondicí nebo běháním. Vždycky jsem tvrdě trénoval a nějak mi to zůstalo. Jsem rád, že mladším stíhám. Navíc tím, že jsem zkušenější, dovedu situaci líp vyhodnotit. Mám lepší předvídavost, ani neběhám tolik k lajnám.
Měl jste v sobě odjakživa i vůdcovství?
To přišlo asi až postupem času. Něco jsem měl za sebou, byl jsem dlouho v zahraničí, což mi taky strašně pomohlo. Získal jsem trošku jiný pohled na svět, za kariéru jsem potkal hrozně dobrých fotbalistů a od každého jsem si chtěl vzít to dobré. Kolikrát si vzpomenu, jak oni reagovali v té chvíli.
Koho si vybavíte?
Švédsku jsem zažil Marcuse Allbäcka. Hrával za nároďák, v Anglii nebo Itálii. Rok a půl jsem s ním seděl v kabině, byla to veliká persona. Sám jsem s ním byl kamarád, ale on měl i celkově úžasný přístup k hráčům a fanouškům. Vždycky věděl, jak cokoliv vyřešit.
V kabině se snažíte být kamarádský. Ale na hřišti často křičíte.
Jasně, na někoho občas křiknu. Hrajeme ale první ligu, chlapský fotbal. Je lepší, když si všechno vyříkáte a vyřešíte rovnou na hřišti. Vyčítat někomu něco po zápase? To není můj styl. Když vidím, že se na hřišti děje něco špatně, je podle mě férové to říct hned.
Jak fotbaloví veteráni (ne)končí. Každý jinak
|
Impulzivní býváte i při debatách s rozhodčími.
Někdy to z fotky nebo videa tak vypadá. S rozhodčími mám ale velmi dobrý vztah a nemám s nimi problém. Když se mi něco nelíbí, z pozice kapitána jim to vždycky řeknu. Mám zásadu, že nikdy nepoužívám sprostá slova. Nechovám se k nim tak, že je chci shodit. A že někdy zvýším hlas? Oni mě berou. Mám v sobě, že každý zápas chci vyhrát, odmalička jsem takhle naučený, nerad prohrávám.
Litoval jste někdy zpětně, že jste to přehnal?
Jo, někdy po zápase mě to napadne, že jsem to mohl řešit klidněji. V zápase jsou ale momenty, kdy je potřeba dát emoce víc najevo. Ale i když se to stane, nemám problém si po zápase podat ruku.
Co vás nejvíc dokáže vytočit?
Když tomu někdo nedává sto procent, něco odflákne nebo nepracuje pro mužstvo jako ostatní.
Čertíte se podobně i doma?
V osobním životě jsem klidný, umím si věci vyhodnotit. Když se něco stane, nejprve přemýšlím, jestli vybouchnout, nebo to v sobě držet a raději to třeba dětem v poklidu vysvětlit. Člověk se v životě pořád někam posouvá. Myslím, že celkově jsem kliďas.
Ovlivnilo vás v tomhle přes sedm let ve Švédsku?
Jo. Zdá se mi, že Švédi mají klidnější život než my. Jsou takoví, že než něco řeknou, pořádně si to v hlavě promyslí a řeší to s chladnou hlavou než unáhleně a srdíčkem. Nazval bych to životní nadhled.
Snažíte se chovat podobně?
Je to tak. Samozřejmě v zápase to tak nevypadá. Když mi něco hodně vadí, vybuchnu. Ale snažím se do poslední chvíle věci ustát, řešit je s chladnou hlavou, nechat si to vysvětlit... Jo, jejich styl je mi blízký.
Nechybí vám něco ze Švédska?
Když jsem tam byl na finále Evropské ligy (Zbrojovka dala Zavadilovi zájezd do Stockholmu jako dárek na rozloučenou), s malým jsme cestovali z letiště, pak jeli i metrem. Hned jsem si vzpomněl, že vám tam každý vyhoví, lidi se tam k sobě fakt pěkně chovají. Potřeboval jsem se zeptat na cestu do hotelu nebo na stadion a všichni mi vyšli vstříc. Až jednou přestanu hrát, chtěl bych jet do Švédska na delší čas. Jednou jsem i uvažoval, že bych tam ještě rok šel hrát. Ale kvůli rodině a dětem bych měl být doma. Tak by to mělo být.
Oproti Švédsku muselo být předchozí půlroční angažmá v Maccabi Haifa pořádná divočina, ne?
Byl to jiný svět, ale moc se mi tam líbilo. Zázemí, stadion, hráči, obrovská konkurence, spousta reprezentantů. Všechno strašně kvalitní. Byl to sice trošku jiný fotbal, každý hrál hodně na sebe, ale dlouho mě mrzelo, že jsem tam nezůstal déle. Člověk měl kvůli bezpečnosti trochu strach, že je to tam všelijaké, ale co jsem tam byl, žádný problém tam nevznikl.
Teď se váš fotbalový kruh uzavírá. Vracíte se domů, do Opavy. Neříkal jste si, že vás bude ještě ve druhé lize škoda?
Jednou jsem tam chtěl hrát a tohle byla poslední šance, kdy to udělat. Uvidíme, beru to tak, že je to druhá liga, ale klub funguje na ligové úrovni. Strašně se těším, že začne něco nového, a můj cíl a přání je, abych se ještě vrátil do ligy. Udělám všechno pro to, abych se do ní ještě podíval.
