Zdává se vám o fotbale?
Mně se nezdá vůbec o ničem. Spím tak dobře, že bych to mohl klidně lidi učit: usínám rychle, někdy i v pozicích neležmo, a nic se mi nezdá, takže se neprobouzím hrůzou.
Ale na mistrovství světa jste toho, počítám, moc nenaspal...
Taky jsem se po čtrnácti dnech musel ptát režie, na jakém jsme stadionu - měl jsem to pomotané. Jezdili jsme s Vláďou Táborským autem z Berlína, což máte do Kolína 550 kilometrů; zápas končí v jedenáct večer, vy jedete zpátky a druhý den zas na druhou stranu Německa. Spíte tři nebo čtyři hodiny.
Kdo by zápas komentoval, kdybyste bourali?
Nejspíš kluci z pražského studia, nebo by tam televize narychlo někoho vyslala. A třeba by si spousta lidí oddechla: Konečně je Bosák pryč...
Už se někdy stalo, že byste nedorazil na stadion?
Dvakrát. Na Euru v Belgii mi třeba vyplivlo auto. Já tam stopoval a zastavil frajer, co mluvil jen francouzsky. Rukama mi naznačil, že bude všechno v pohodě, za chvíli auto opravil, nic si nevzal a zase odjel. Strážný anděl.
Stihl jste zápas?
Přijel jsem asi ve dvacáté minutě. Hrálo Německo s Rumunskem, už to bylo jedna nula a já nevěděl, kdo vede, kdo dal gól, jak ta hra vypadala...
Vraťme se do současnosti - přivezl jste si z Německa suvenýr, který vám bude mistrovství připomínat?
Tentokrát poprvé ne. Před finále jsem si chtěl koupit aspoň triko, ale nakonec jsme měli úplně jiné starosti. Málem jsme se ani nedostali na stanoviště.
Jaromír BosákNarodil se 13. května 1965 v Chebu Od roku 1994 komentuje pro Českou televizi, od roku 2000 byl na čas šéfredaktorem redakce sportu Je vtipný, ženatý, a od příštího týdne začíná komentovat českou ligu: "I to je výzva, jsem na sebe moc zvědavý." |
Mohlo se stát, že by finále komentovali kolegové ze studia?
Mohlo, protože jsme neměli speciální nálepku na finálovou akreditaci. Takže nás nechtěli pustit na vyhrazená místa, že prý si máme pro ten kousek staniolu dojít do televizního centra. Jenže tam vás bez něj taky nepustili, a tak nastala hádanice - křičeli jsme na sebe s tamním mediálním šéfem, Švýcarem, který mě chtěl nechat vyvést. Německy nám hádka šla - aspoň jsem si osvěžil některé dávno zapomenuté výrazy. A nakonec jsem ukecal chlapíka u zadního vchodu, který nás pro ten staniol pustil načerno.
Byl jste rád, že na šampionátu vidíte třetinu utkání, nebo byste se o přenosy klidně podělil?
Viděl jsem utkání všechna - jednak je to nutné, abych tušil, jak ty mančafty hrajou, protože jsem je mohl komentovat za týden, jednak mě fotbal baví. Nevadí mi, že komentuju spoustu zápasů, i když je pak člověk unavený a cítí na sobě, že se třeba už opakuje. Postupem času se takové chvilky samozřejmě objevovaly, i když jsem vypil cisternu energetických nápojů.
To jste musel být celkem zrychlený.
Až mě tady někde potká můj žaludek, tak mi dá do držky, protože jsem mu připravil strašný měsíc. Ale já chtěl tuhle práci vždycky dělat, takže jsem šťastný kluk.
Takový spokojený workoholik...
Člověk ze sebe nakonec stejně vždycky vymáčkne to nejlepší, když je ve stresu. Z každého turnaje se pak vrátím vyždímanej a šlehne to se mnou - po zimní olympiádě přijde okamžitě chřipka a po letním fotbalu se ozve žaludek.
Ten se někdy ozývá i při zápasech?
Jo. Nutně musíte na záchod, ale to je malér. Pak už se ani nekoukáte na hřiště, jen se svíjíte v hrozných pozicích a nevíte, jestli nevyrvat dráty, aby to vypadalo jako porucha. Zatím se to vždycky podařilo vydržet aspoň do přestávky, ale jsou to kruté chvíle.
A dokázal byste říct: Na tři minuty mě omluvte, musím na toaletu?
Diváka by to asi pobavilo, ale nebylo by to košer, protože bych nevěděl, za jak dlouho se vrátím. Ono někdy trvá tři minuty, jen než slezete z tribuny a najdete tu místnost... Ale až bude nejhůř, tak možná řeknu: A teď si v klidu, nerušeně vychutnejte krásu fotbalové hry - a zmizím.
Když jste na dlouhém turnaji opravdu unavený, jak to řešíte?
Běhám nebo se aspoň projedu na rotopedu. Když si zaběháte pět kilometrů, sice vás bolí nohy a spal byste, ale duše je čistá.
Dnes komentovat nechci!
Kdybyste si na videu pustil mladého komentátora Bosáka, jak ho zhodnotíte?
Na mém prvním mistrovství světa, Americe 1994, byl za mikrofonem jiný člověk.
Co jste tehdy dělal špatně?
Chtěl jsem komentovat úplně jinak, než se to dělalo dřív, protože mě to jako diváka nebavilo, a tak jsem se snažil lidi bavit; jenže jsem se snažil tam těch vtípků nacpat příliš. Já si pořád myslím, že sport je zábava, kterou bychom neměli kazit, aby měl divák po fotbale slušnou náladu, i když se prohraje, ale dnes už bych si neodpustil, kdybych byl vtipný příliš.
Dnes vás hodně diváků poslouchá rádo, ale někteří jsou na Bosáka alergičtí. Připouštíte si to?
Určitě, tak to je. A já jsem za tu polarizaci rád, protože si říkám: Aspoň si tě budou pamatovat ještě za dvacet let. Kdybych jenom prošuměl a neměl ani minus, ani plus, tak by to bylo horší.
Někomu vadí už zvláštní tón vašeho hlasu. Posloucháte se někdy?
Je pravda, že nemám ideální výslovnost, to někomu může vadit. Mám problém se sykavkami, protože mi zuby narostly nějak divně, ale upilovat si je nenechám. Možná to mohl ten Ukrajinec udělat za mě...
... jaký Ukrajinec?
Ále, měl jsem lehkou rvačku s fanouškem. Ukrajinci hráli v Hamburku se Švýcarskem, my spěchali, abychom nepřišli pozdě, míjeli jsme skupinku Ukrajinců a jeden ožrala mi zavrávoral do cesty. Odstrčil jsem ho a pokračoval, ale najednou přiletěla plechovka piva a trefila Vláďu Táborského. Chlap něco vykřikoval ukrajinsky, já do něj strčil a už jsem ji schytal. Byl docela urostlej, a když jsem mu tu ránu vrátil, tak si obřadně sundal z krku mobil a podal ho frajerovi vedle. To jsem si říkal, do háje, jak já budu komentovat s rozmašírovaným rypákem? Ale ostatní Ukrajinci měli zdravý rozum, protože věděli, že nás za bitku seberou policajti a oni se na fotbal už nedostanou, takže kamaráda odtáhli.
Jak se cítíte, když do televize řeknete hloupost? Při finále jste tvrdil, že Francie nemůže střídat, ale ona za minutu střídala...
To je strašný! Jedna z nejhorších věcí, která se komentátorovi může stát. Já se na sebe snažím být přísný a Vláďa Táborský by potvrdil, že jsem byl za tu chybu naštvaný ještě cestou do Čech. Já si nadával! Dodnes je mi z toho těžko: ve finálovém utkání! Ale i kdyby se to stalo při silvestrovském derby, tak je to špatně.
Když máte deprese nebo jste smutný - jak to u mirofonu maskujete?
Naštěstí nevím, co to je deprese. Ale během mistrovství světa byl můj blízký kamarád na těžké operaci, a to vám pak připadá ten fotbal nepodstatný a nejradši byste sluchátka odhodil. Jenže musíte zůstat, divák za vás platí sto korun měsíčně. Stejně jako já chci od instalatéra, aby byl co nejlepší, tak divák to chce taky. Jestli mi umřel kanárek nebo mě bolí břicho, to je mu oprávněně šumafuk.
Když kamaráda operovali, tak jste spolukomentátora Táborského poprosil, aby vás co nejvíc doplňoval?
Ne. Stejně vím, že přenos zvládnu. Neříkám, že jsem borec, ale věřím si, že práci na slušné úrovni odvádím. A nemůžu se rozklepat, když se rozsvítí červená. Stejně jako se snad kvůli svým osobním problémům nerozklepe při operaci ten chirurg.
Obdivuju Angličany
Uměl byste ještě vyjmenovat základní jedenáctku Ghany?
Počkejte, musel bych chvilku přemýšlet. (po pár vteřinách ji dává dohromady) Taky jsem Ghanu dvakrát komentoval. Třeba Korejci, ti už by byli složitější.
Stejně musíte mít hlavu zahlcenou hloupostmi.
Naštěstí si skoro nic nepamatuju. Někteří kamarádi vyjmenujou sestavu Haiti z roku 1974, ale já vůbec. Jenže zase v té hlavě musím mít hráče, kteří kopou dneska, a kvůli tomu pak zapomínám na běžné lidské věci. Třeba si vyřídit parkovačku na Staré Město: parkuju bez karty - a už je tam odtahovka. V hlavě mám hráče Ghany a zapomínám data narození. Moje žena má kliku, že se narodila ve stejný den jako já, jenom o rok později...
Co vás na mistrovství nadchlo natolik, že na to nezapomenete?
Překvapili mě Němci - jako Západočech a němčinář vím, že jsou často studení a odtažití, jenže tohle Německo vypadalo jinak. Fanoušci byli úžasní a ukázalo se, že fotbal, leckdy podceňovaný jako sport lůzy a čtvrtá cenovka, může spojit svět.
Co jste zažil konkrétně?
Fascinovalo mě, že tamní Turci přáli Německu: „Patříme sem, a proto fandíme Němcům.“ Takže sport udělal pro klidné soužití různých barev a vyznání víc než stovky politiků. Fotbal není jenom to zpocené triko a špinavé trenky, je to daleko víc. Lidi přestávají být hrdí na politiky - u nás už vůbec, tady to je s politiky tragédie, ať se podíváte doleva nebo doprava - ale můžou být hrdí na sportovce: na Jágra, Lendla, na Navrátilku...
Dojal vás v Německu nějaký příběh?
Zinédine Zidane. Dojal mě a na konci nakrknul. Bylo mi jedno, jak finále dopadne, ale chtěl jsem, aby ON vyhrál. Nikdo už mu moc nevěřil, že prý je starej a pomalej, ale on hrál najednou jako z partesu. A potom přijde takovýhle konec? Lidsky ho chápu, ale takovou reakci si na hřišti nemůže dovolit - zvlášť, když tam s ním je dalších deset kluků. Ačkoli provokatéra Materazziho bych potrestal ještě víc.
Kdyby hlavou neudeřil Zidane, ale Nedvěd, nezačal byste ho hned obhajovat?
Ne. V tom si stoprocentně věřím. Vnitřně si přeju, aby Češi vyhráli, ježíšmarjá, jenže nejsem tam jako fanoušek, ale jako novinář.
Mimochodem, jaká země má nejlepší fanoušky?
Husí kůži mám u Angličanů. Když slyším, jak těmi mužnými, vychlastanými hlasy zpívají God Save the Queen a You Never Walk Alone, a to i poté, co je vyřadilo Portugalsko, tak klobouk dolů.
Jak obstáli na mistrovství čeští diváci?
Výborně. Dojali mě proti Italům, když viděli, že už je všechno ztracené, ale stejně fandili a tleskali. Po zápase s Ghanou zase byli skleslí, protože si v euforii stejně jako hráči mysleli, že to nemůže být problém. A najednou šílený propad. Pak brečeli a já říkám: „Lidi, neblbněte, vždyť je to jen fotbal...“ A oni: „Jo, ale my se těšili, prachy za to dali, lístky složitě sháněli - a teď tohle. To jsme nečekali...“ Byli zlomení.
A vy?
Ghana byla lepší asi o dvě stě šedesát procent, takhle to musím brát.
Televizní diváci letos nadávali, že neviděli dojetí a radost hráčů, protože přenosy končily hned po zápase. Co si o tom myslíte vy?
Emoce prostě k fotbalu patří; slzy a radost, všechno tam musí být a divák to musí vidět. Přirovnám to k situaci, když jsme v intimní chvíli s partnerkou - taky potom hned nevstanete a nejdete soustružit. Necháte to v sobě doznít, aspoň doufám. A to samé platí i pro sport.
Fotbalová truchlohra
Říkáte někdy při přímých přenosech hlášky, které jsou určené jen vašim přátelům?
Hodně jsem to dělal dřív. Moje taxa byla pět piv a třeba při jednom zápasu Manchesteru jsem dostal za úkol propojit Erika Cantonu a Heddu Gablerovou, což je hrdinka Ibsenovy hry. Nějak jsem to tam propašoval a těch pět piv pak bylo dobrých... Ale teď už všichni vědí, že jsem schopný říct cokoli, tak se sázet nechtějí.
Jak vás napadne třeba toto: „Úú, to byl pane zákrok! Tak ten bych nepřál ani nejlepšímu příteli své ženy!“ Máte to naplánované?
Ne. Nic si nepřipravuju. Když mě to nenapadne, tak jsem vůl, a když napadne, tak dobře, něco se mi povedlo. Tehdy někdo dostal balonem do nepříjemných míst, a to taková věta najednou naskočí. Nedovedu si představit, že bych si něco připravil dopředu a říkal si - tohle bych mohl pronést ve třicáté minutě, až se stane tohle a tohle... To by byl podvod.
Třeba na začátku finále jste měl narážky na Shakespeara - to vás taky napadlo jen tak?
Taky improvizace. Hrály se hymny a mě napadlo: Večer finálový, Večer tříkrálový. Shakespeare. A už to tam je.
Co říkají na vaše improvizační schopnosti kamarádi herci?
Neptal jsem se jich, ale hluboce před nimi smekám. Protože já bych nemohl být herec a zkoušet něco stokrát na divadle, mě by z toho trefilo. Viděl jsem třeba Ondru Vetchého po představení Pana Polštáře. Šel jsem za ním do šatny a on byl tak vypumpovaný, že by potřeboval na kapačku, a bezbranný, protože rozdal všechno. Proti tomu jsem na tom se svou improvizací zlatě. Já si tak životem poletuju.
Fotbal s divadlem vy srovnáváte poměrně často.
Divadlo mě baví, rád si vezmu Hamleta a čtu si. Jen mi vadí, jak málo mám času na různá představení, a to hraju fotbal za Strašnice s Ivanem Trojanem, Davidem Novotným a Honzou Jiráněm. Ti pořád říkají - přijď, ale já to letos ještě nestihl. Bylo mistrovství, olympiáda, Liga mistrů, začal se vysílat golf... Blázinec. A když už jsem měl volný večer, tak jsem byl strašně rád, že jsem doma a nic nemusím. Otevřel jsem si dobrý červený, jenom tak seděl a koukal do zahrady.
„Konec truchlohry, vraťte nám vstupný!“ To jste řekl po našem zápase s Ghanou. Nebylo truchlohrou celé to mistrovství?
Fotbalově bylo chudé. Krok zpátky: defenziva, defenziva, defenziva. Škoda, protože šestiletý kluk, který uvidí perfektních, technicky zvládnutých nula nula bez střely na bránu, ten si nepůjde pro balon, aby mohl kopat za barákem. Když jsme u těch divadelních příměrů, tak jsme se těšili na velké dramatické dílo, třeba na Hamleta, v němž jsou vtipné kousky a zároveň je to tragédie a mrtvejch jako v ruským filmu, ale místo toho nám byla nabídnuta konverzační záležitost, při níž lidi sedí na pohovkách, vyměňují si intelektuální názory a každý se snaží být ještě trochu výš než ten druhý. Což mě trošku mrzí.
Jak by se měla změnit pravidla, aby zase padaly góly?
Přemýšlel jsem, jestli třeba neuzákonit, aby muselo mužstvo do tří minut vystřelit. Jenže vidíte, jak dlouho se už diskutuje o tom, jestli se auty budou kopat, dvacet let - a stejně se nic neděje. Takže i kdyby teď taková diskuse začala, tak k něčemu dojde až v době, kdy budu poslouchat své nástupce. Za čtyřicet let. Teď jen můžeme nutit trenéry a hráče k ofenzivní hře: Na to se nedá koukat, ukažte něco, my chceme fotbal. Ale jak je přemluvíme, aby se hrálo na tři tři, to nevím.
Manželka? Chudák holka
Vy jste prožil s Vladimírem Táborským celý měsíc, den co den?
Šli jsme si z cesty, už jsme velký kluci. I tak - v autě jste spolu jedenáct hodin denně, pak komentujete... Ale ve volném čase jsem ho vzal jen jednou na golf, aby věděl, jak to vypadá. Jinak jsme byli každý sám.
Je lepší, když máte na stadionu po boku trenéra, než pomoc druhého komentátora?
Myslím, že je. Protože když jsou dva komentátoři, tak je zápas vždycky přemluvený, je tam moc slov. Oni se totiž vždycky trošku trumfujou, ale někdy je potřeba nechat diváky oddechnout. Já říkám: Ať si to chvíli komentují sami, ať se do toho trošku ponoří.
Vy fotbalem žijete, vidíte stovky zápasů ročně. Jak to snáší vaše manželka?
Chudák holka. Ale věděla, do čeho jde -znali jsme se dlouho před svatbou. Výhoda je, že ji klidně a rád někam pošlu s kamarádama, protože chápu, že nemůže sedět doma, když se dívám na fotbaly. Taky jsme oba golfisti, takže se snažíme jet aspoň jednou týdně na golf. A v neposlední řadě - ona ví, že mě fotbal živí a že chci být jako komentátor dobrej. Proto ho sledovat musím. Ale naštěstí si ho můžu nahrávat, takže klidně jedu na golfový turnaj a zápasy si pustím až po půlnoci.
Hodně se diskutuje o tom, jestli se na velkých turnajích mají stýkat hráči se svými partnerkami. Ale jak jsou na tom komentátoři?
Taky jsme se s manželkou neviděli ani si nevolali. V Německu bylo tolik práce a mluvení, že na další by mě neužilo. A slovo sex mě, přísahám, ani nenapadlo, protože jsem byl tak utahanej... Jó, prošel jsem si v Hamburku ulici, kde jsou sexshopy, ale opravdu jenom tam jsem si všiml, že nějaký sex existuje. Jsem rád sám, takže mi to nedělá problém. Ženě spíš, ta je kolektivní typ...
Ale zase domů přivezete diety...
Ne. Ty prožeru. Nebo si jdu zahrát golf. Diety jsou hlavně od toho, aby člověk poznal cizí kuchyně, takže jsem chodil na vietnamskou, na thajskou... To můžu.
