Pokladní se pravděpodobně jen shovívavě usměje, protože:
- Budete na posledním místě mezi více než 66 tisíci žadateli.
- Pokud se spokojíte s místem na hlavní protější nebo severní tribuně, dočkáte se možná za deset let, ale spíš ještě o něco později.
- A pokud trváte na Südtribune a nemáte permici v rodině, kde se obvykle dědí z generace na generaci, bude pravděpodobně trvat čtyřicet let, než na vás přijde řada.
Ne, to není to vtip! Die Gelbe Wand neboli Žlutá zeď, jak hlásá nápis schovaný pod střechou, je středobodem světa pro skalní fanoušky Borussie. A je pýchou i srdcem města, které pro fotbal dýchá.
V úterý to poznali slávisté, když se v Dortmundu loučili prohrou 1:2 s Ligou mistrů. I jim z rámusu, který se z jižní strany stadionu rozléhal, téměř praskaly ušní bubínky. Kdo získá výsadu do magického prostoru obehnaného mřížemi vkročit, stává se součástí čehosi velkého. Přímo gigantického.
Dortmundští fandové z jižní tribuny, kteří se přezdívá Žlutá stěna.
Větší tribunu na stání nikde v Evropě na fotbale nenajdete. Je sto metrů široká. Čtyřicet metrů vysoká. Pojme oficiálně pětadvacet tisíc lidí, což je samo o sobě víc než kapacita celého slávistického Edenu. Ale v ligových zápasech, na které na rozdíl od pohárových není potřeba montovat do sektoru sedačky, bývá fanoušků na oprýskaných schodech daleko víc.
„Položte si na zem noviny a představte si, že si na ně stoupnou čtyři lidi zároveň. Na tak těsném prostoru tu býváme namačkaní,“ líčí Madina, drobná tmavovláska, která po obřím stadionu provází turisty a sama nevynechá jediný zápas.
„Kolikrát stojím na jedné noze, ze zápasu vidím možná pět minut, dostanu sedm sprch pivem, pořád mě někdo naráží na zábradlí,“ zatváří se naoko nazlobeně, než s nadšením vykřikne: „Ale je to ten nejskvělejší pocit, jaký můžete zažít!“
Na tuhle tribunu se nikdo nechodí kochat fotbalem. Tady jde o unikátní atmosféru. Neustálý řev, skandování a poskakování vytváří nepopsatelné vibrace a energii, ze které soupeřům tuhnou nohy. V tom je Žlutá zeď možná nejlepší na světě. Pokud se fanouškům říká dvanáctý hráč, pak v Dortmundu jsou i třináctým nebo čtrnáctým.
„Nebojím se hráčů Borussie, nebojím se toho, co na nás vymyslí jejich trenér. Bojím se Žluté zdi,“ přiznal kdysi Bastian Schweinsteiger, záložník Bayernu. Myslíte, že si jen trochu zapřeháněl? Kdepak!
Tunel Jana Kollera i vězení za sektorem hostů. Co ukrývá chrám BVB |
Jen si všimněte, jak rozklepaný bývá soupeř, který jde pod Žlutou zeď kopat penaltu. Je sám. Sám proti mnohatisícovému naštvanému davu, který na něj píská, až mu hučí v uších. Zabodává do něj pohledy, posmívá se mu, hází po něm kelímky s pivem, skáče na plot a zpoza mříží se ho všemožně snaží rozhodit. S kým by to nezamávalo?
„Zabírá to. Tady si na penaltu jen tak někdo netroufne. I Sergio Ramos, kapitán Realu Madrid, se rozklepal a poslal balon vysoko nad břevno,“ připomene Madina hrdě. „A když v Německém poháru dojde na penalty a los určí, že se bude kopat na branku pod námi, slavíme, jako bychom už vyhráli.“
Fanoušci Dortmundu odpalují pyrotechniku během vestfálského derby proti Schalke.
Právem. Síla Žluté zdi je tak mocná, že když se pod ní penalty v zápase s Unionem Berlín kopaly naposledy, selhalo hned pět soupeřů. Když se daří, fanoušci často v sektoru zpívají, skáčou, popíjejí a klábosí ještě dlouho po zápase.
Tribuna patří permanentkářům, čili každý zná každého. Jednou vynecháte? Počítejte, že příště se vás každý bude ptát: Kde jsi sakra byl? Omluva pro neúčast neexistuje.
Když si chcete naplánovat svatbu, uděláte to přece v letní přestávce. Když chcete odjet na dovolenou, tak jedině v zimní pauze.
A když vás škrábe v krku? Pche! Žádné výmluvy, koukejte hlasivky rozkřičet na tribuně!
Na Žluté zdi, jednom z divů fotbalového světa.
