6. února 2008, Španělsko versus Francie.
Schylovalo se k velkému debutu Bojana Krkiče v národním týmu.
Bylo mu teprve sedmnáct let a pět měsíců.
„Mohl jsem se stát nejmladším hráčem v historii, překonat sedmdesát roků starý rekord. Na poslední chvíli jsem vypadl z nominace. Média dostala zprávu o žaludečních potížích, já však prodělal záchvat úzkosti,“ odhaluje v rozhovoru pro deník Guardian.
Psychické problémy provázely někdejší velký talent španělského fotbalu v rané fázi kariéry. Je mu stále teprve sedmadvacet, mezi dospělými se na nejvyšší úrovni pohybuje přes deset let.
Už pár dní po sedmnáctých narozeninách totiž poprvé hrál ligu. V dresu Barcelony si hned připsal klubový rekord, nastoupil do zápasu nejvyšší soutěže jako její nejmladší hráč v historii.
Původní milník držel Lionel Messi.
Muž, kterému se Bojan Krkič měl minimálně vyrovnat.
„Byl jsem pro lidi nový Messi. Očekávání byla obrovská. Ve fotbale se mi sice dařilo skvěle, ale osobně to nestálo za nic.“
„Fotbalisté jsou od velmi mladého věku pod tlakem, neúspěch se jim neodpouští. Je to velký problém, ale ve fotbalovém prostředí o tom nikdo nechce mluvit,“ míní Krkič, podle nějž jsou na vině mimo jiné sociální sítě. „Každý k vám má přístup, každý může kritizovat odkudkoliv. Je to nekontrolovatelné, citlivější hráči jsou dnes velmi zranitelní,“ myslí si.
Drobný útočník sice ve své první sezoně za barcelonské áčko válel – dostával prostor, zahrál si v Lize mistrů, celkem nastřílel dvanáct gólů. V dalších se mu to už povedlo znovu jenom jednou.
„V sedmnácti se mi totálně změnil život. Na mistrovství Evropy hráčů do sedmnácti let jsem jel jako nikdo. Rozhodl jsem finále a po návratu jsem nemohl v klidu vyjít na ulici. Pak přišel ligový debut, premiéra v Lize mistrů, první gól... A poté ta reprezentační pozvánka,“ vypráví.
Bojan Krkič PérezProfil  Narodil se 28. srpna 1990 srbskému otci, bývalému fotbalistovi, a španělské matce. Od osmi let hrál za mládežnické týmy v proslulé barcelonské akademii La Masía. Už v šestnácti zvládl sezonu za béčko, v áčku debutoval necelé tři týdny po sedmnáctých narozeninách. V dresu Barcelony byl coby obrovský talent u tří mistrovských titulů, dvou triumfů v Lize mistrů či u zisku Královského poháru. Od roku 2011 hrál v Římě, hostoval v Miláně, vrátil se do Barcelony, která ho však obratem půjčila do Ajaxu, v jehož dresu vyhrál nizozemskou ligu. Následoval přestup za 1,8 milionů liber do anglického Stoke, které ho v posledních dvou ročnících poslalo na hostování do Mohuče a Alavésu. Za španělskou reprezentaci dosud hrál pouhých deset minut v utkání proti Arménii (září 2008). |
V šatně před přípravným duelem s Francií prodělal první záchvat. „Když jsem vešel dovnitř, bylo to v pohodě. Ale vzápětí to přišlo. Najednou jsem ucítil silnou závrať, nepřekonatelnou paniku. Pak se mi to stalo ještě několikrát, v únoru to začalo a trvalo to do léta,“ popisuje.
Navzdory psychickým potížím o něj v národním týmu i nadále stáli. Chtěli ho vzít na evropský šampionát, ano ten, který Španělsko na konci června 2008 vyhrálo. „Věděli o tom. Trenér Aragones, sportovní manažer Hierro. Choval se ke mně skvěle, každý týden mi psal esemesky, ptal se, jak mi je.“
Z federace se ozvali i krátce před nominací na šampionát. „Bojane, jedeš,“ slyšel ve sluchátku. „Neříká se to lehce, ale já prostě nemůžu,“ zareagoval. Pomoci se mu snažil i Carles Puyol, tehdejší kapitán Barcelony i reprezentace. Nabízel mu oporu, Krkič však bral silné prášky, byl na dně. Na Euro nemohl.
K tomu přišla další rána pro citlivého teenagera.
„V novinách jsem si přečetl, že Španělsko chce Bojana a já prý říkám ne. Vyznělo to, jako by mi na nároďáku vůbec nezáleželo! Hlavně nechápu, proč mě federace vůbec nominovala, když se mnou den předtím mluvili,“ vybavuje si nepříjemné období sedmadvacetiletý fotbalista.
Lidé mu nadávali, protože netušili, co je v pozadí jeho odmítavého postoje. Krkič to tenkrát nikomu nevysvětlil, protože měl strach. Po dohodě s klubem přistoupil na video, v kterém veřejnosti vysvětlil, že potřebuje odpočinek, dovolenou.
„Teď vím, že to nebylo správné. Ale tehdy mi bylo sedmnáct... Když se na to po deseti letech zpětně dívám, má reakce mě nepřekvapuje. Lidé si v podobných stavech často neumí přiznat, že mají opravdu potíže.“
Záchvaty úzkosti nakonec překonal, pomohl mu i odchod z Barcelony. Měl patřit mezi hvězdy své generace, místo toho však v posledních sedmi sezonách vystřídal šest klubů a nikde velkou stopu nezanechal. Že se nestal tím, čím mohl být, Krkiče netrápí. Poznal, že jsou důležitější věci než nablýskané trofeje.
„Jsou to zkušenosti, spokojený život, zdraví. Jsem hrdý na to, čím jsem si prošel a co jsem musel překonat, jsem hrdý na mou dosavadní kariéru,“ vypočítává. „To mi nikdo nikdy nevezme, stejně jako lásku k fotbalu.“
