Chci poznat i jinou tvář Johannesburgu, místa zjizvená trudnou minulostí, kam po desetiletí v souladu s vyhlášenou politikou nemilosrdně hnali černošské obyvatelstvo.
Chci vidět, jak zde prožijí výjimečný den, kdy začíná první fotbalové mistrovství světa na africkém kontinentu a jehož zahajovací zápas se hraje jen o pár kilometrů dál - ve stejné čtvrti.
Chci spatřit kontrast mezi rozjásaným světem nadšených fanoušků, který v přímém přenosu bude sledovat možná miliarda lidí, a tvrdou místní realitou. První pohled na chudé přístřešky z plechů je vážně drsný - a to jsem tu ve dne!
Nejhorší trosky a brlohy už zůstávají za mnou, další domy už vypadají upraveně, hezky. Strach ustupuje. Avšak stále mám zvláštní pocit. Nejen kvůli statistikám kriminality a zprávám o přepadení kolegů novinářů. Situaci, jako je tahle, zažívám vůbec poprvé v životě.
Vždyť já jsem tady v menšině!
Nejen v menšině, vždyť já jsem tady jediný běloch!
Jiného kolem sebe zatím nevidím. Tmavá pleť mi nevadí, ale nepodráždí naopak místní obyvatele ta moje? Nebudou mě mít za vetřelce, co jim tu slídí? Historie je plná příkladů, jak se běloši chovali k nim, zná i kruté pomsty z druhé strany.
Až později - u domu bývalého prezidenta Nelsona Mandely, který zde také žil - potkám pár turistů, kteří přijeli autobusem.
Dále: Dáš mi peníze na míč? A na jídlo?Turnaj začíná, ale za luxusním stadionem zůstává bída |
"Dobrý den pane, jak se máte? Můžu vám pomoci?" oslovuje mě zdejší muž, když se ztrácím na cestě a viditelně váhám, kam jít. Domácí se chovají přívětivě. Vyptávají se, odkud jsem. "Pavel Nedvěd z Juventusu! Znám!" rozzáří se jeden. "Československo?" chytá se další.
Ač mám v hlavě dobré rady z průvodců a kamarádů: Nevytahuj mobil, ani peníze - stejně fotím. Tady nedaleko muzea prvního černošského prezidenta není důvod k obavám, jako o před chvílí.
Když v malé restauraci prosím, aby mi zavolali taxi, protože neznám číslo, majitelka hned ochotně reaguje: "Počkejte, stopnu vám vůz, dostanete se až ke stadionu." V zástěře vybíhá k silnici a do minuty zastavuje mikrobus, kterým místní běžně jezdí. Zbývají v něm už jen dvě volná místa a zase jsem jediný běloch.
Uvnitř těžký vydýchaný vzduch, cítím se stísněně. Ale to proto, že sedím vedle hodně korpulentní dámy. Najednou po mně šátrá, cítím její ruku... Chce peníze z mé zadní kapsy. Všímám si včas a odháním ji.
Vtom řidič zakřičí: "Platíme!" Jasně, ale ten způsob! Nikdo nevstává, jen podává peníze cestujícímu před sebou, ten zase dál dopředu, až z ruky do ruky doputují k řidiči. I moje stovka tam dorazí a přes pasažéry přede mnou dostanu zpět, co mám mít.
Kam přesně mikrobus jede a kam vlastně cestují ostatní, netuším. Ale řidič se snaží dostat co nejblíž stadionu Soccer City, na který se musím dostat. V kolonách na čtyřproudové silnici kličkuje zleva doprava a zase zpátky, pak projíždí odstavným pruhem, až levá kola místo po silnici jedou do trávě.
Když už to kvůli zácpě blíž nejde a rozhodnu se dojít pěšky, řidič se se mnou vlídně loučí: Hodně štěstí!
Přežil jsem. Přiznávám - hodně si oddechnu, když jsem u stadionu. Jestli bych šel i podruhé, vážně nevím... Ale jedna zlodějka mi dojem nezkazí, ač mám možná jen obrovskou kliku.
