Myslíte, že teď už budete mít do liverpoolského áčka blíž?
"To zase ne, musím zkrátka čekat. Trenér Corrigen mě sice taky pochválil, na zápas se byl podívat i trenér Thompson, který vede první mužstvo za nemocného Houlliera, ale to všechno ještě zdaleka neznamená, že mám vyhráno. Zatím díky bohu za to, že jsem se na trávník konečně dostal jinak než při tréninku."
Když jste koncem roku získal britské pracovní povolení a 22. prosince do Anglie odletěl, tušil jste, že čekání na start v Premier League se bude takhle natahovat?
"Abych řekl pravdu, maloval jsem si to jinak. Tím spíš, když mě v Liverpoolu chtěli mít co nejdřív a dělali všechno možné, abych to pracovní povolení dostal. Jenže pak zároveň se mnou přišel do mužstva i známý francouzský útočník Anelka, ten pochopitelně dostává přednost a já zůstal jaksi mimo. Navíc je tady to nařízení, že do zápasu smí jít jen tři cizinci ze zemí mimo Evropskou unii. Tak mě to v prvních dnech tady v Liverpoolu občas štvalo. Ale pak jsem si uvědomil, že ani na tréninku mi to kdovíjak nešlo, vždyť jsem byl tři týdny úplně bez míče a doma ve Viganticích jsem si byl jen párkrát zaběhat. Už jsem se ale zklidnil."
Takže naštvaný už nejste?
"Jako každému fotbalistovi i mně vadí, že nehraju. Ale s tím nic nenadělám, musím být trpělivý. Ne, naštvaný už nejsem, říkám si, buď rád, že se ti splnil sen přestoupit do velkého anglického klubu. Je mi dvacet, tak zatím nemám důvod ke spěchu. Otrkávám se na trénincích, už vím, co si při nich můžu dovolit, pořád líp a líp poznávám spoluhráče. Pokud jde o náladu, už jsem v pohodě."
Minulou sobotu jste s prvním mužstvem cestoval na Arsenal, ale při zápase jste byl zase jen na tribuně. Věděl jste dopředu, že to bude další zbytečná cesta?
"To neví nikdo. Až asi dvě hodiny před zápasem oznámí trenér na taktické přípravě sestavu, náhradníky na lavičku a ty, kteří půjdou na tribunu."
Kdo vám na takovém sezení pomáhá s angličtinou?
"Docela rozumím, protože doma jsem angličtinu dělal čtyři roky na škole. Horší je to s mluvením, anglické věty zatím dávám dohromady těžko, často neznám slova, takže tady mi hodně pomáhají Patrik Berger s Vláďou Šmicrem. Ale třeba na tréninku už si umím křiknout cokoli, fotbalové výrazy jsem se naučil rychle, protože bez nich bych byl na hřišti ztracený."
Jak vypadá váš anglický pracovní den?
"Kolem deváté vstávám, pak jedu na desátou na trénink, oběd máme společný se spoluhráči, kolem jedné se vracím domů. Pak buď odpočívám, nebo se s přítelkyní Evou jdeme projít, donedávna jsme večeřeli buď v hotelové, nebo v nějaké jiné restauraci. Ve středu večer jsme poprvé jedli doma, Eva premiérově udělala mé oblíbené boloňské špagety se sýrem."
Znamená to, že hotel jste už opustili?
"Přestěhovali jsme se začátkem týdne. Tady to chodí tak, že po určité době na hotelu vám klub pár bytů nabídne, něco si vyberete a časem si pak můžete pořídit bydlení už jen podle svého. My jsme zatím vzali byt čtyři plus jedna, ale hodně malý. Tak si později najdeme něco většího, jestli za měsíc, nebo až v létě, to se uvidí. Spíš zase byt, ale nějaký luxusnější, hlavně prostornější a pokud možno zase blízko centra. Rodinu nemáme, takže domky jako Bergrovi a Šmicrovi zatím nepotřebujeme."
Jak se v Anglii potýkáte s jízdou vlevo?
"Nedávno jsem dostal od klubu služební Ford Mondeo a hned napoprvé jsem ho trošinku odřel. Tady máte volant vpravo, jenže z domova jste navyklý, že spoustu volného místa máte vlevo. Jenže tady nebylo místo, ale zaparkované auto. Neštěstí nic velkého, žádná škoda. Jen jsem u obou aut narovnal ohnutá zpětná zrcátka a na mém předním blatníku zůstal škrábanec. Ale každým dnem se to ježdění lepší. Doufám, že s fotbalem to půjde taky tak."
