Abych těch změn nebylo málo, už deset dnů patří mezi ženáče. Reprezentační pauzu v první lize totiž pětadvacetiletý jihlavský fotbalový záložník využil k tomu, aby si odskočil na vlastní svatbu. „Moje manželka je Srbka, takže jsem se ženil v Srbsku,“ hlásí rodák z ekvádorského města Guayaquil.
Jak se cítíte jako čerstvě ženatý muž?
Šťastně a spokojeně. Řekl bych to tak, že jsem vstoupil do další etapy svého života a jsem za to moc rád.
Svatba byla velká?
Ne, jenom taková menší - rodina, pár přátel a kolegů. Opravdu dorazilo celkem málo lidí, ale pro nás samí hodně důležití. Svatba byla prostě taková, jakou jsme ji chtěli mít.
Vaši rodiče a sourozenci to měli do Srbska dost daleko, ne?
No, oni tam nebyli. Jak říkáte, s tím cestováním je to hodně komplikované. A taky nákladné. Samozřejmě mi na svatbě hrozně chyběli, ale pro mě je hlavní to, že vím, že oni vědí, koho jsem si vzal a že jsem se svou ženou moc rád.
Drželi jste se spíš srbských svatebních tradic, nebo jste do ní zamíchal i ekvádorské?
Vzhledem k tomu, že se odehrávala u nevěsty, tak převažoval srbský styl. Ale ten náš latinskoamerický jsme tam taky trochu nakombinovali. Jak už jsem zmínil, byla to moc hezká svatba. Taková originální.
Předpokládám, že jste se s manželkou seznámil při svém působení v nejvyšší srbské soutěži. Prozradíte detaily?
Naše seznámení bylo celkem vtipné. Moje žena je totiž velká fanynka Crvené zvezdy Bělehrad. No a já jsem jednou při svém srbském angažmá hrál právě proti nim a dal jsem v tom zápase gól.
A ona vám pak přišla vynadat?
Ne, ona si mě díky tomu všimla. Pak jsme se dali do řeči, začali se scházet častěji a nakonec jsme se vzali.
Říkáte, že jste se dali do řeči. Vaše paní umí španělsky?
Ne, já už se v té době domluvil srbsky.
Augusto BatiojaJeho celé jméno zní Augusto Alexi Quintero Batioja. Narodil se 4. května 1990 v Guayaquilu v Ekvádoru. Před pěti lety odešel do Evropy, kde postupně nastupoval ve čtyřech srbských týmech (Novi Sad, Inđija, OFK Beograd, Radnički Niš), v jednom klubu z Černé Hory (Mladost Podgorica) a maďarském Diósgyöri VTK. Nyní hraje nejvyšší ligu v Česku za FC Vysočina Jihlava. |
Teď budete žít v Jihlavě? Nemá problém s tím, že se bude stěhovat do České republiky?
Ono je to trochu komplikovanější. Teď jsem tady sám, protože manželka je těhotná a musí chodit na kontroly. Jednu takovou větší má před sebou v říjnu a po ní za mnou přijede. Zatím na chvilku a až se dítě narodí, tak se rozhodneme, co dál.
Vy už jste si v Jihlavě zvykl?
Docela jo. Je to takové klidné město, cítím se tady dobře.
Pocházíte z největšího ekvádorského města, není pro vás Jihlava moc malá?
Ano, je to velký rozdíl, ale líbí se mi tady. Je to takové pohodové místo pro žití.
Už jste si oblíbil nějakou restauraci, obchod...?
Snažím se chodit na procházky, abych Jihlavu poznal dostatečně dobře. Takže se dá říct, že tady tak bloumám křížem krážem. A jelikož bydlím blízko City Parku, nakupovat chodím hlavně tam.
A kdo je vaším hlavním průvodcem po Jihlavě?
Spoluhráč Muris Mešanovič, s ním trávím nejvíc času. Mým velkým problémem je jazyková bariéra a Muris rozumí srbsky, takže mi občas i překládá, když je potřeba.
V Evropě jste už pět let, nestýská se vám po domově?
Já to řeknu tak - tím, že jsem odešel z Ekvádoru, jsem udělal nejdůležitější krok v životě. Víte, pro ekvádorského fotbalistu je strašně důležité být v Evropě. Je těžké z Ekvádoru odejít, dostat se na dobré místo a udržet se tam. Proto jsem rád, že tady můžu být. Ale samozřejmě se mi stýská moc.
Kdy jste se naposledy podíval domů?
Před třemi měsíci. Všichni doma jsou v pohodě, takže jsem klidný. Jinak tam jezdím pravidelně každého půl roku.
Co je pro Ekvádor typické?
Asi jídlo, oblíbenou pochoutkou je u nás třeba morče. V tom je velký rozdíl oproti Evropě. Ale já si tady rychle zvykl, chutná mi prakticky všechno. A to jak v Srbsku, tak i v Česku. Žádné zažívací potíže jsem zatím neměl.
Setkal jste se v Evropě s nějakým projevem rasismu?
Nikdy. Když jsem přijel do Srbska, tak jsem byl strašně mile překvapený. To, jak se ke mně lidi chovali, bylo fantastické. A stejné je to i tady. Všichni jsou milí a vstřícní. Jsem sice v cizí zemi, ale nikdy jsem neměl obavy. Je mi tu dobře, cítím se jako doma.
Fotbalisté Augusto Batioja (vlevo) a Milan Mišůn v přípravném zápase FC Vysočina proti Táborsku.
Kdo vás vůbec přivedl k fotbalu?
Začal jsem s ním, když mi bylo osm, a od začátku mě v něm podporovala hlavně matka. Otec kvůli práci nemohl. Máma mě vozila na tréninky a všechno se mnou prožívala. To díky ní jsem tam, kde jsem.
Ještě někdo u vás v rodině hraje fotbal na profesionální úrovni?
Ne, momentálně jsem jediný. Vlastně jeden z mých dvou bratrů hraje sálový fotbal. Ale jen na amatérské úrovni, je to jeho koníček. A pak ještě jeden vzdálenější příbuzný.
Které sporty patří v Ekvádoru mezi nejoblíbenější. Tedy kromě fotbalu?
Třeba plavání, basketbal a cyklistika, ale fotbal je číslo jedna. Ten hraje jednoznačně nejvíc lidí.
A jaký je váš fotbalový sen?
Chtěl bych být jednou opravdu velkým hráčem. Pracuju na tom každý den, ale ještě je dlouhá cesta přede mnou. Prostě chci hrát tak, aby na mě moje rodina byla pyšná.
Čeština je těžká, ale snad se ji naučímKdyž trenér Luděk Klusáček něco důrazně vysvětluje, poslouchá ho jihlavský fotbalista Augusto Batioja sice bedlivě, ale v podstatě mu nerozumí. Raději si proto důležité věci nechává přeložit od spoluhráče Murise Mešanoviče. Ekvádorec a Bosňan spolu v Jihlavě komunikují srbsky... „Jazyková bariéra je můj jediný problém, který tady mám. malinko něco rozumím, protože jsem se během předchozího angažmá naučil srbsky a některá slova jsou podobná jako česká. Snad se to brzy ještě zlepší,“ věří pětadvacetiletý záložník. „Baty, musíš mluvit česky,“ zakřičel na Batioju spoluhráč Milan Mišůn ve chvíli, kdy zrovna poskytoval rozhovor v rodné španělštině. „Co říkal?“ ptal se okamžitě sympatický Ekvádorec. A když dostal odpověď, zareagoval. „Něčemu už rozumím, ale čeština je celkově moc těžký jazyk, takže ještě nějaký čas potrvá, než se domluvím.“ Na hodiny češtiny však nechodí, vsadil na jinou metodu. „Nemám problém s klukama vyrazit na kávu, do města. Sice se do hovoru nezapojuju, ale poslouchám a tím se pomalu učím,“ vysvětluje. Příliš bohatý však zatím jeho český slovník není. „Dobrý den, ahoj, počkej...,“ souká ze sebe tři slova, která kolem sebe slyší nejčastěji. „Že jich není víc? Tím se nijak netrápím, však ono to půjde,“ usmívá se Batioja. |
