Ivan Hašek, nový první muž českého fotbalu, poslední červnový den Strakovi oznámil, že svaz na jeho trenérskou funkci opci neuplatní. Smlouva Strakovi skončila 30. června, reprezentačním koučem byl od 12. května, tedy přesně padesát dnů.
Když jste v úterý jel na fotbalový svaz na Strahov, na co jste před schůzkou s Ivanem Haškem myslel?
Jak už jsem zmínil, trochu jsem doufal, že bych s nároďákem mohl jít i do té podzimní kvalifikace. Nebo že bych to mohl dělat s někým v tandemu. Bohužel, nestalo se, Ivan bez velkého otálení vyložil karty. Obrazně řečeno, měl v rukou jen trumfy, zatímco já přijel bez karet.
Seděli jste na Strahově dlouho?
Ani ne, patnáct, nanejvýš dvacet minut. Ivan mi jednoduše oznámil, že svaz neuplatní opci, a že tedy končím. Taky mi poděkoval, že jsem nároďák v té nezáviděníhodné situaci vzal. A já zase děkoval, že jsem tuhle reprezentační trenérskou šanci bral opravdu jako velkou čest. Myslel jsem to upřímně a řekl bych, že Ivan to poděkování taky.
Jak jste na jeho slova v první chvíli reagoval?
Na to se moc reagovat nedalo. Řekl jsem, že to respektuju. A popřál jsem mu, ať mu to v jeho nové funkci jde, a ať se daří i trenérům, které národní mužstvo převezmou. Jsem věřící člověk a proto říkám: přej a bude ti přáno. Tak to stojí v bibli.
Co vám padesát dnů v roli reprezentačního kouče dalo?
Víceméně mi bylo jasné, že to beru na jeden zápas. Přesto jsem to pociťoval jako jisté vyznamenání. Říkal jsem si, že na tom světě nejsem jako trenér zbytečný. A i když to trvalo krátce, tahle práce mě bavila. Hlavně kontakty s hráči. Vrhnul jsem se do toho se vším všudy a beru to jako cennou zkušenost.
Také si můžete při hledání dalšího angažmá na svou trenérskou vizitku připsat, že jste vedl reprezentaci. Což jistě není k zahození.
Za úžasnou věc budu těch padesát dnů považovat navždycky. Prostě jsem u národního mužstva byl. Ale pochopitelně, že to nepřeceňuju. Jako plusový bod to v mé trenérské kariéře sice beru, ale přesto bych ho hned vyměnil za to, kdybych u reprezentace mohl zůstat.
Zatímco vy jste při utkání s Maltou příliš špičkových hráčů na výběr neměl, do srpnové přípravy s Belgií by už ale český tým měl jít v nejsilnější sestavě. Bude to přece generálka na zářijovou kvalifikaci na Slovensku.
Přesně tak. Já jsem začátkem června v podstatě splnil všeobecný požadavek. Ten zněl dát šanci hlavně těm, kteří by pro národní mužstvo mohli přicházet v úvahu v nejbližší budoucnosti. Kdežto na Belgii musí jít mužstvo, které pak vyrukuje na Slováky. Takové plány jsem si dělal já a můj nástupce jistě nemůže mít jiné.
Zmínil jste svého nástupce. Dostali jste se při debatě s předsedou Haškem k trenérovi Jarolímovi?
Ani slovíčkem. My se sešli proto, aby mi bylo oznámeno, že u mě nebude uplatněna opce. Ostatně, bavit se o něčem jiném by v téhle debatě nemělo cenu.
V internetové diskusi k vašemu konci u národního mužstva se mimo jiné píše: Bejt vyhozenej a mít přitom stoprocentní bilanci, to se může stát jen v Česku. Nebo: Straka je nejúspěšnější reprezentační trenér v historii CZ fotbalu, neztratil ani bod. Co vy na to?
Tak srandičky, srandičky? No budiž. I když na fórky zrovna náladu nemám, s úsměvem odpovídám ve stejném duchu: taková bilance, to je prostě umění.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Nejdřív tu reprezentační epizodu musím v klidu vstřebat a taky se srovnat psychicky. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mnou ten konec nic neudělal. Taky si v duchu proberu přátele a nepřátele, protože v kritické situaci člověk pozná jedny i druhé. Já sice netvrdím, že u toho nároďáku jsem v kritické situaci byl, ale jednoduché jsem to rozhodně neměl. A lidi kolem se vybarvovali.
Opravdu jste během těch necelých dvou měsíců udělal i takovou zkušenost?
Samozřejmě. Já si lidi v hlavě srovnat dovedu. A taky jsem během těch posledních sedmi týdnů poznal, že závist je opravdu strašná věc.
Ale fotbalová veřejnost za vámi podle ohlasu médií stála.
To je pravda. Moc mě potěšilo, že ještě před mým jmenováním jsem měl u veřejnosti tak obrovskou podporu. Takže tímto bych chtěl všem těm fanouškům moc poděkovat Šel jsem do toho opravdu hlavně srdcem a 
snad jsem veřejnosti tu důvěru aspoň částečně splatil. Bohužel, totéž nemůžu říct o trenérské branži. Co o mně někteří kolegové během těch padesáti dnů napovídali, to byla opravdu síla. A je to tím smutnější, že do očí mi to říct nedokázali. Ale ujišťuju, že jsem si je jen tak pro sebe zařadil...
A co tedy vaše příští angažmá?
Počítám, že teď se to začne hýbat. Dokud jsem byl pod smlouvou, přestože moje budoucnost byla nejistá. s nikým jsem nejednal.
Bral byste českou ligu, nebo upřednostňujete zahraničí.
Pokud vím, tak domácí liga už je obsazená. Takže nejspíš skončím někde venku. Ale kde konkrétně, to zatím opravdu nevím. Jak říkám, snad se to teď pohne a něco se naskytne.
České fotbalové veřejnosti jste poděkoval za důvěru. Jakými slovy byste se rád rozloučil s reprezentanty?
V mém případě to nemůže být o ničem jiném, než zase o srdci. Ať hráči jezdí na zápasy s vědomím, že národní mužstvo je opravdu velká srdeční záležitost. Vždyť, jak jsem se dočetl, podobně to staví i nový svazový předseda Hašek. Tak ať si každý hráč uvědomí, že reprezentační srazy nejsou žádnou bezstarostnou kratochvílí. Ať v každém momentu dbají na to, že národní mužstvo je především otázkou srdce a cti.
