Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Aplaus, slzy dojetí. Nedvěd se loučil

Pavel Nedvěd se loučí s fanoušky. | foto: Michal SváčekMF DNES

16 2006
Uherské Hradiště - Na tu chvíli se dlouho a netrpělivě čekalo. Čekalo se, než bude fotbalista Pavel Nedvěd střídat. Běžela poslední minuta prvního poločasu v přípravném zápase českých fotbalistů se Srbskem, když se vyprodaný stadion v Uherském Hradišti dočkal. Lidé vstali a tleskali. Tleskali donekonečna.

Pavel Nedvěd právě dohrál svou poslední minutu za českou reprezentaci. Svůj poslední zápas, celkově jedenadevadesátý.

"Během něj se mi přehrával celý fotbalový život. Ani jsem se pořádně nemohl koncentrovat na hru, takže ani sám nevím, jak jsem hrál. Bylo tam hodně emocí," svěřil se bezprostředně.

Byl poločas, spoluhráči i soupeř mu vyklidili hřiště, scénu, na kterou se Nedvěd vrátil. Od místních dostal dvanáctilitrový demižon vína z velehradských skladů a dvanáctiletou slivovici.

"Červené víno mám rád. Slivovici, jak se říká, tu neodmítnu, určitě si dám," poznamenal Nedvěd.

Obcházel tribuny, které mu bouřlivě aplaudovaly. I srbští fanoušci uznale tleskali.

Nedvěd zvedl ruce a pozdrav opětoval, i z tribuny bylo vidět, že se mu oči lesknou dojetím.

Z tribuny za brankou ho vyprovázel transparent: Sbohem a díky, Pavle!

Oficiální rozloučení s reprezentační kariérou se uskuteční 24. března příštího roku při kvalifikačním utkání s Německem v Praze na Spartě. Bude u toho i jeho parťák Karel Poborský, který v národním mužstvu skončil po červnovém mistrovství světa.

"Chtěl bych teď mít víc času na klub, na rodinu. Budu hrát jenom za Juventus, starat se o rodinu," řekl Nedvěd.

První sbohem dalo Nedvědovi Uherské Hradiště. Už při čtení sestavy sklidil největší ovace.

Sekretář místního Slovácka Marek Jurák pak dokonce řekl, že klub uvažoval, že by stadion pojmenovali po Pavlu Nedvědovi.

Právě na místním hřišti stál naposled v bílém dresu při hymně, na levém rukávu červenou kapitánskou pásku. Zavřel oči a tóny písně Kde domov můj si vychutnával.

Než zápas začal, poklekl na levou nohu, odříkal si pro sebe modlitbu a pokřižoval se. To je Nedvědův rituál před každým zápasem.

Jeho první dotek s míčem v posledním zápase byl hned po rozehrání, přihrál dozadu. Když po necelých třech minutách dal gól Štajner, přiběhl k němu a objal ho. Tak moc Nedvěd chtěl vítězné loučení, ale přáno mu nebylo.

Na hřišti dřel, běhal ze strany na stranu, nabízel se. Přihrával, vymýšlel akce a střílel. Byl u všeho.

Když byl tvrdě atakován Duljajem, tak se hříšník při přerušení k němu vydal a podal mu ruku. Tak si soupeře váží.

V zápase se Srby byla i pikantnost. Jeden z nejlepších fotbalistů české historie se loučil s reprezentační kariérou v utkání proti soupeři, který svou historii psát teprve začal. Srbsko po odtržení Černé Hory hrálo první mezistátní zápas.

I proto při Nedvědově loučení skandovali srbští fanoušci jména válečných zločinců Karadžiče a Mladiče. Ti samí pak ve druhé půli obdivně vyvolávali Nedvěda.

Když se před pauzou připravovalo Nedvědovo slavnostní střídání, Lazovič zrovna vyrovnal na 1:1.

A pak už to přišlo.

Běžela poslední minuta prvního poločasu, čtvrtý rozhodčí rozsvítil tabulku s číslem 11. S Nedvědovým číslem, které poslední roky patřilo v reprezentaci jen jemu.

Objal se s protihráčem Dejanem Stankovičem, s kterým hrál v Laziu Řím a pak pomalým krokem zamířil na lavičku. Když míjel spoluhráče, s každým si plácnul.

Byl v tranzu, že si zapomněl sundat pásku a Češi dohrávali zbytek půle bez kapitána.

Pak zmizel pod stříšku lavičky a za chvíli byla přestávka, která patřila Nedvědovi.

Druhý poločas zase Srbsku, které v něm dalo dva góly.

"Aspoň ta první půle byla dobrá. Jinak to kluci musí brát jenom jako přípravu. Až přijde kvalifikace, tak už takové chyby dělat nemůžou."







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze