„Prodělal jsem dost zranění a vyhodnotil jsem si to tak, že nechci končit otrávený nebo nechtěný. Bylo by smutné, kdybych se někde vnucoval. Svůj konec jsem chtěl mít ve svých rukou,“ vysvětluje svůj nečekaný odchod z profesionálního fotbalu. „Říkal jsem si, že si udělám náskok, než to řešit v 35, začnu už v 31. A do běžného života po kariéře se zapojím trochu dřív.“
Vachoušek v německém maloměstě: Fotbal má lesk, ale ne stres |
Impulzem k důležitému rozhodnutí byl pro Rosu jeho bývalý spoluhráč z Teplic Štěpán Vachoušek, který v Neugersdorfu rovněž natahuje svou skvělou dráhu.
„Štěpán mě zlanařil, ať udělám mezikrok na konci kariéry ještě do Německa. Ono to vypadalo, že jsem oznámil konec kariéry, ale samozřejmě s fotbalem pokračuju dál. Už ale na trošku nižší úrovni, díky čemuž mám víc času na jiné aktivity, na rodinu, na školu.“
Rosa studuje v Praze vysokou školu obchodní, obor cestovní ruch. „Už finišuju, v ligovém týmu bych to měl náročné, šlo by to těžko sladit ještě s rodinou. Uvidíme, co z toho vzejde, díky fotbalu mám volné pole působnosti v tom, že se můžu rozhodnout a něco vyzkoušet, jestli mi to půjde.“
I když Rosa hraje „jen“ čtvrtou německou ligu a nemá status profesionála, pořád se fotbalem solidně živí. „Domluvil jsem se na takových podmínkách, že nemusím rychle honit nějaké zaměstnání. Peníze jsou tady srovnatelné se spodní polovinou naší první ligy, ale neplatí to pro všechny hráče v týmu.“
Rosa naposledy v české nejvyšší soutěži působil v Jihlavě, která pravidelně bojuje o záchranu. I to uspíšilo jeho konec. „Já v Jihlavě strávil rok a půl, ale někteří kluci jsou tam třeba už čtyři roky a je to tam opravdu hodně náročné, to si v týmech, co hrají pravidelně v popředí, nedovedou představit. I to byl jeden ze střípků, kdy jsem si říkal, že tohle už nechci. Z fotbalu nemáte úplně radost, je to všechno na sílu, pod tlakem. Teď už hraju s čistou hlavou.“
A navíc s partou hráčů, s nimiž působil v Teplicích. Kromě Štěpána Vachouška jsou v Neugersdorfu třeba Milan Matula či Jan Štohanzl. „Je hrozně příjemné zase hrát s kluky, s kterými jsem prožil krásné období. Rádi na to vzpomínáme.“
Víc než minulostí ovšem Rosa žije budoucností. A už teď přemýšlí, co bude dělat, až definitivně odloží kopačky. „Původně jsem nemyslel na trenéřinu, ale teď se mi ta myšlenka začíná vkrádat do hlavy. Možná bych na to byl dobrý typ, protože práce s mladými kluky mě baví,“ zamýšlí se Rosa.
