„Už se v Itálii cítím velmi dobře. Bydlení mám od začátku stejné, neřeším nic nového, je to takový ten běžný život. Jsem moc spokojený,“ líčí záložník, který do Udine přestoupil ze Slavie už loni v zimě, ale jaro ještě v Praze strávil na hostování.
Jak jste na tom s italštinou?
Šel jsem tam už částečně připravený, ale pořád se to zlepšuje. Když je člověk přímo v tom prostředí, je to jednodušší. Jen bych potřeboval víc individuálních hodin, stejně jako ostatní noví hráči. Zrovna jsme to řešili, klub nám nezajistil výuku tak často. Bylo by dobré, aby se to ještě zlepšilo, protože jazykovou bariéru cítím. Trenér neumí anglicky, takže člověk občas přesně neví, co vysvětluje.
Ázerbájdžán - Českočtvrtek 18.00, kvalifikace o MS 2018 |
Pomáhá vám krajan Jakub Jankto?
Jasně, to je super. Cokoli potřebuju, na cokoli se ho zeptám, vždycky poradí. Řešíme významy jednotlivých slov, hodně mi pomáhá každý den. Spíš to mají těžké kluci, kteří tam žádného krajana nemají. Ti nemají vůbec žádné základy a je to pro ně náročné. Trenér se třeba rozčiluje, že neumí tolik italsky, ale klub jim neposkytne takový servis, aby se mohli co nejvíc učit.
S trenérem Delnerim vycházíte dobře?
Ano, šance mi dává. Vidí, že chápu a plním, co po mně chce na hřišti. Dokáže hráče dobře motivovat. Rozdíl proti Česku je i v tom, že žádný hráč do poslední chvíle neví, jestli bude hrát, nebo ne. U nás jsem dřív zažil i to, že na začátku týdne člověk na devadesát procent věděl, jestli nastoupí. To pak celý cyklus ovlivní, protože některé hráče to znechutí. To se v Itálii neděje, každý musí dokazovat kvalitu.
Nepřináší to větší napětí?
Určitě. Zrovna v zápase se Sampdorií jsem viděl, že na sebe narážejí obrovská ega. Nemůžu říct, že hrajeme týmově, to absolutně ne. Každý hraje za sebe. Třeba Rodrigo De Paul přihrává jen Maxi Lópezovi, mně nikdy. (úsměv) A když mu nepřihraju, je schopný za mnou běžet přes celé hřiště a nadávat mi. V tomhle je to obrovská škola. Člověk pozná, že musí být trochu sobec. A když to řeknu hanlivě, tak hajzl. Jinak se tam těžko prosadí.
Může to trenér nějak korigovat?
Ono to moc nejde, když to dělá devadesát pět procent týmu. On pořád zmiňuje, že musíme hrát týmově, ale je to těžké. Udine je specifické tím, že má hodně mladých hráčů a chce prodávat individuality do velkých klubů. To je jeho filozofie. Tím pádem jsou do toho hráči trochu tlačení, chtějí být vidět a přestoupit do velkého týmu. Výkon tím pak trochu trpí, i kvůli tomu jsme některé zápasy ztratili trochu zbytečně.
Ano, start ligy se Udine moc nepovedl. Z šesti zápasů jste nasbírali pět porážek, až teď vás uklidnila výhra nad Sampdorií.
Po ní byl majitel v kabině a bylo znát, jak je spokojený, že se konečně vyhrálo. Teď nás totiž čekají utkání s Fiorentinou a Juventusem, takže kdybychom měli po sedmi kolech jen tři nebo čtyři body, bylo by to dost nepříjemné.
Hned na začátku jste hrál proti silným týmům. Měl jste velké zážitky?
Hlavně na AC Milán jsem si to užil hodně. San Siro je nádherný stadion, byla krásná atmosféra, něco kolem šedesáti tisíc lidí, to jsem ještě nezažil. I nám se utkání povedlo, do poslední chvíle jsme bojovali o bod.
A zápas s AS Řím?
To už bylo složitější. V neděli jsme hráli na San Siru, ve středu doma s Turínem a pak hned v sobotu v Římě na Olympijském stadionu. Tam to bylo z naší strany špatné, došla nám šťáva, přejeli nás. Převažovaly negativní pocity.
Která z hvězd italské ligy na vás udělala největší dojem?
Vyzdvihnout musím Edina Džeka. Před ním smekám, protože dlouho jsem neviděl tak dobrý individuální výkon útočníka. Proti nám z něj byla cítit obrovská síla. Stejně jako z Perottiho, De Rossiho, Nainggolana. Cítil jsem z AS větší sílu než z AC Milán.
Velký skok proti české lize?
Je to jiný fotbal, ale ne zas až tak velký rozdíl. Česká liga je trochu podceňovaná, nahlíží se na ni zbytečně moc negativně. V Itálii si ale trenéři hodně zakládají na taktice, i tempo hry je jiné. V Česku se hraje trochu neukázněně, nahoru dolů, je to fyzicky náročné. Zato Itálie...
Ano?
Když to řeknu blbě, někteří hráči jsou trochu líní běhat, nechce se jim. Jsou ale zase výborně silově a technicky připravení.
Je Itálie opravdu tolik svázaná taktikou, jak se říká?
Někdy jo, někdy ne. Zažil jsem zápasy, kdy to bylo naopak dost otevřené, třeba s Turínem, výborný fotbal. Ale doma se Sampdorií jsme naopak bránili od půlky, bylo to svázané. Záleží na soupeři. Celkově se na to ale hodně dbá, trenér je schopný se rozčílit, když pak u videa vidí, že někdo stál při standardce o centimetr v jiném prostoru. V tom jsou Italové detailisti.
Na co jste si ještě musel zvykat?
Tady jsem měl od trenérů často povolené, že nemusím být až tak takticky disciplinovaný. Teď si to musím víc hlídat. Ale to člověk musí pochopit a uvědomit si, že jinak hrát nebude. Zvykl jsem si rychle, velkou hlavu si z toho nedělám.
Jak moc si ceníte toho, že jste si rychle vybojoval místo v sestavě?
Vůbec jsem to nečekal. Když jsem přišel, celou přípravu jsem promarodil a říkal jsem si: Bude to složité, trenér má své hráče, které zná z minulé sezony. Ale pořád jsem věřil, že až šance přijde, budu připravený. Přišla dřív, než jsem čekal. Vážím si toho. Doufám, že i dál budou výkony takové, abych si důvěru zasloužil a mohl se pořád zlepšovat.
Teď vás čeká reprezentační mise. Berete zbylé dva zápasy kvalifikace jako nový start?
Dá se to tak říct. Kvalifikace se nepovedla, ale už je to za námi. Hraje se i o nasazení pro los pro další cyklus, proto je důležité tyhle dva zápasy zvládnout. Začíná nám vlastně už příprava na další kvalifikaci, musíme se připravit tak, abychom ho zvládli a dostali se na Euro.
San Marinu jste dal v březnu dva góly, takže se hlavně na tenhle zápas asi už těšíte, ne?
Těším se na obě utkání. Doufám, že dostanu šanci a zahraju si, protože každý zápas v reprezentaci pro mě hodně znamená.
