Naproti přes ulici měla piknik rozverná skupina Francouzů. Na hlavě paruky v národních barvách, červené víno v ruce. První najednou spustil dlouhé: Úúúúúú! A zbytek odpověděl: Allez France!
Na obchodní centrum u stadionu Benfiky Lisabon se navalila lidská vlna. Před sedmou večer se zvedla a kráčela na fotbal.
Hrál se zápas nesmiřitelných. Souboj Anglie - Francie byl šlágrem fotbalového šampionátu.
"Máme nejsilnější tým na světě. Doufám, že rok 2004 bude rokem Anglie," prohlásil ostrovní kapitán David Beckham. Jeho manželka s oběma syny seděla v hledišti a fotografové na ni stále mířili objektivy. Beckham jí před výkopem zamával.
A fanoušci? Ti přes den posedávali pod prosklenou střechou obchoďáku, tam, kde jezdí dětská horská dráha, zpívali a objednávali si jednu rundu piva za druhou. Skoro nebylo k hnutí. Mezi nimi proplouvali fandové v modrém, Les Bleus, Francouzi. Dohromady přišlo šedesát tisíc lidí, drtivá většina z Anglie.
Jako by se půlka ostrovů přestěhovala do Lisabonu.
Už před Stadionem světla se přes den odehrávala velká párty. I když bylo během víkendu kvůli výtržnostem zatčeno několik Angličanů, před zápasem byl celkem klid. Žádné rvačky, žádná krev.
Ochozy obsypaly anglické vlajky s červeným křížem na bílém poli, byly jich stovky. Když se lidé rozkřičeli, nebylo slyšet vlastního slova. Francouzi zase na opačné straně skákali, bylo jich o hodně míň.
Začal fotbal, energií nabitý, ale taktikou svázaný. Až před poločasem se změnil: Lampard si naskočil na Beckhamův centr, trknul do míče - a bylo to 0:1.
Bílá eskadra v hledišti se zvedla, roztáhla ruce a spustila mohutný chorál.
Anglický piknik pokračoval. Nakonec však místo v ráji skončil v pekle.
