Sám zažil dobu, kdy karty neexistovaly. Vyhlášení brousci jako Linhart z Kladna nebo sparťan Zuzánek nejdřív slyšeli „tytyty“, a když brousit nepřestali, rozhodčí si je zavolali, oznámili, proč je vylučují, a pak výmluvně natáhli ruku k šatnám, aby verdikt oznámili tribunám.
Až Ken Aston, muž, který se narodil přesně před 100 lety v Colchesteru, zažehl karetní revoluci.
Začalo se na mistrovství světa 1970 v Mexiku. „Dřív rozhodčí pečlivě zvažoval každé vyloučení, dnes už to původní smysl neplní. Žluté karty jsou příliš nebezpečným nástrojem a vylučování je inflační. Vždyť žlutou kartu můžete dostat za banální přestupek v 10. minutě a pak vás má rozhodčí na pekáči,“ říká Jenšík a požádá, ať zdůrazníme, že se jedná o jeho ryze soukromý názor.
Mladší generace si už možná ani neuvědomují, že se někdy hrálo bez karet. A že se nesmělo střídat. A že brankář mohl do rukou chytit balon, který mu přihrál spoluhráč třeba od půlící čáry.
Fotbal býval jiný. Svého času museli ze zápasu předčasně odejít i pánové Bican, Kvašňák nebo Masopust, ale ve srovnání se současností se vylučovalo zřídka.
V poslední sezoně české ligy rozhodčí rozdali celkem 954 žlutých karet a 45 červených. Před rokem 1970 se žádné takové statistiky nevedly, protože nebyly karty.
Anglický novátor Aston si lámal hlavu s tím, jak trestat fotbalisty, kteří nerespektují pravidla. Už na mistrovství světa 1962, když soudcoval surový zápas mezi Itálií a domácím Chile, měl chuť povylučovat oba týmy. Hráči se prali a kopali, násilné incidenty museli řešit policisté a fotbal poprvé trestal podle filmového záznamu.
O čtyři roky později na to anglický učitel přišel. Jel autem z Wembley a na Kensington Street musel zastavit na semaforu. V tom přiletěl nápad: „Oranžová barva (žlutá karta) bude důrazné napomenutí, červená barva stop.“
A svět fotbalu se nadobro změnil. K lepšímu? O tom můžeme polemizovat. Každopádně Kenneth George Aston zemřel 23. října 2001 jako slavný fotbalový inovátor.
