Asi o tom musel často a intenzivně přemýšlet, když tak závažnou informaci řekne do telefonu cestou z letiště: „Není po čtrnácti letech v nároďáku čas, abych tuhle kapitolu uzavřel? Během prázdnin si sednu a rozseknu to. Bez ohledu na to, jak skončíme na mistrovství Evropy.“
MF DNES se v pondělí odpoledne jako první dozvěděla, že Petr Čech možná praští s reprezentací.
Možná přijde jenom pauza
Logicky to vyvolalo údiv, který přechází v mírné obavy, protože éra s renomovaným plzeňským brankářem se zdála být téměř bez hranic. Sám přece plánoval, že klidně bude chytat až do čtyřiceti, neboť u gólmanů obvykle věk nerozhoduje.
Při Čechově perfekcionismu, ambicích, zažranosti a možná až vědeckém přístupu k tréninkům se jevilo jako velmi pravděpodobné, že reprezentační branku opustí tak někdy po mistrovství světa 2022 v Kataru. A kdoví jestli.
Pořád to není vyloučené, třeba se fotbalový fenomén nechá přemluvit srdcem patriota, aby v národním dresu pokračoval. Jenže podle náznaků to spíš vypadá, že chce po 34. narozeninách zkusit jiný režim - jen a pouze londýnský.
To by znamenalo, že už nevstoupí do kvalifikace o mistrovství světa 2018. Nebo si dá minimálně roční pauzu, aby si vyzkoušel, jestli to neprospěje jeho tělu (a jeho Arsenalu).
Čech je obouchaný a především se cítí utahaný z věčného harcování po světě. Vždyť půlku kariéry strávil v letadle.
Pavel Nedvěd řešil ve stejném věku stejné dilema. Když v srpnu 2006 zamával na rozloučenou, nikdo mu nezazlíval, že končí a soustředí se jen na Juventus Turín.
„Pro nikoho to není jednoduché rozhodování, protože hrát za svou zemi je maximum,“ říká.
Pro národní tým udělal víc než většina hráčů z jeho zlaté generace. I když Nedvědovo reprezentační pouto mělo pár úskalí, nakonec jeho sbohem proběhlo se zaslouženými fanfárami.
Čechovo sbohem, ať přijde kdykoli, by mělo proběhnout se stejným scénářem.
Otázka je, jestli je reprezentace připravená, že by konec přišel už letos v létě.
Nedvědův odchod měl výrazný vliv na duch mužstva. Ne že by se Česko ze dne na den stalo tuctovým týmem, ale bez velkého šéfa zmizela klasická zabejčenost i nebezpečné střely ze střední vzdálenosti. Soupeři už se tolik neklepali, když při nástupu neviděli Nedvědovu blonďatou hřívu.
S Čechem to bude podobné.
Kde a jak se hledají nové ikony?
Vynecháme-li pětatřicetiletého kapitána Tomáše Rosického, který v aktuální sezoně odehrál za Arsenal pouhých 19 minut, je pouze Čech celosvětově vnímanou osobností. Soupeři ho uznávají, střelce nahlodává jeho sebedůvěra, nastupující generace se od něj učí v kabině a jeho charizma přesahuje hranice sportu. Však se podívejte, jak po letním příchodu pozvedl Arsenal.
„Úplně změnil fungování naší defenzivní řady. Je to vůdčí typ a lídr do šatny,“ s obdivem prohlásil anglický reprezentant Theo Walcott.
Arsenal nejspíš vysněný titul nezíská ani letos, ale s Čechem má daleko větší šmrnc.
To samé platí pro českou reprezentaci, jejíž reklamní tváří brankář je. I když si výborného nástupce vychoval, snaživý Tomáš Vaclík při vší úctě tak výrazný lídr není a nebude.
Co na to reprezentační trenér Pavel Vrba? Zatím zůstává v klidu: „Bylo Petrovi osmnáct? Bylo. Je svéprávný? Je. Takže rozhodnutí nechávám na něm.“
Jistě, Čech musí vlastní dilema vyřešit sám, ale raději se připravme na variantu, že reprezentace o svůj nejdůležitější pilíř přijde.
