Freddy, jaké bylo Maracaná v roce 1950? Kolik ještě žije lidí, kteří v roce 1950 viděli finále mistrovství světa na Maracaná? Našli jsme jednoho přímo na Copacabaně. Narodil se Praze, v Paříži se vyučil zlatníkem a přežil Osvětim.
Freddy, vyprávějte, prosím.
„Tehdy přišlo na Maracaná 170 tisíc lidí, možná víc. Nebylo si kam sednout, všeci jsme stáli. Když dal Uruguayec Ghiggia jedenáct minut před koncem gól, stadion byl najednou úplně tichej. To bylo hrozné.“
Uruguay šokovala, vyhrála 2:1 a ten gól je dodnes brazilskou noční můrou. Alfred Sobotka byl tehdy u toho a letos, po 64 letech, může být při světovém finále na Maracaná znovu. Lístky by mu vlivní známí určitě sehnali, ale jemu se moc nechce: „Fotbal mě baví pořád, ale už je to pro mě lepší v televizi. Filmujou to ohromně.“
A Brazílie prý na Maracaná nevyhraje ani tentokrát. Aspoň 86letý Freddy je o tom přesvědčený: „Mně se nelíbí, jak hraje. Nikdy neměla tak slabý tým jako teď. Neymar to nezachrání.“
Pak vypráví a vypráví. Kdyby nemusel za kamarády na partičku pokeru, vyprávěl by dál.
Táta a brácha šli do plynu
Ve svém zlatnictví na Copacabaně, kde má ve vitríně zapíchnuté české vlaječky mezi šperky, vzpomínal Alfred Gerhard Sobotka na úžasnou fotbalovou dobu, kdy neexistovaly zátarasy, mediální plány ani žádné světové hvězdy, které by potřebovaly ochranku. Sám si u toho na iPadu kontroloval, jaké povinnosti má zítra v kalendáři.
„Vidíš, to je kapitán Bellini, vedle něj Orlando, tohle jsem já a tady je Gilmar, to byl nejlepší brankář. A tady stojím vedle Didiho, ten byl skvělý. Hele, a Nilton Santos, nejlepší obránce, který kdy hrál,“ říká a prstem ukazuje na postavičky ze zašlých černobílých fotografií. Jsou pořízené ve švédském městečku Hindas, kde brazilská reprezentace bydlela při mistrovství světa 1958.
Neskutečné, že má takové skvosty někdo v archivu. Vitální 86letý zlatník toho ukazuje mnohem víc a manželka Diamantine, se kterou je už 55 let, si u toho čte Čapkovy povídky v portugalštině.
Sobotka se narodil v židovské rodině. Plánoval, že se stane kuchařem, ale když do Prahy přišli Němci, život se mu obrátil naruby. Celá rodina odjela posledním transportem do Terezína v polovině června 1943. Za rok se ocitl v Osvětimi.
„Dlouho jsem tam nezůstal, protože mě vybrali na nucené práce, ale ztratil jsem bratra a tátu. Buď jsi šel do plynu, nebo na práci. Táta si vybral plyn s mým bratrem. Nechtěl ho nechat jít samotného. Bráchovi bylo osm a Němci všechny děti do deseti let zavraždili.“
Freddyho vzpomínkou je identifikační číslo B-11754, které mu prosvítá na levém předloktí.
Pelé? S tím jsme se ani nefotili
V kanceláři na konci zlatnictví zrovna televizní komentátor z plných sil křičí „Gól!“, proto se raději vrátíme k fotbalu, ne?
„Já byl fanatik. Ještě jsem nebyl ženatý, tak jsem viděl všechny zápasy. Před mistrovstvím světa 1958 jsem byl za babičkou ve Vídni. Ta se zachránila v Terezíně a přežila celou rodinu. Chtěl jsem ji vzít s sebou do Brazílie, ale řekla mi, že starej strom se přesazovat nemůže.“
Při zpáteční cestě se zastavil ve Švédsku, pronajal si dům vedle brazilských hráčů a za nimi chodil na pokec. Freddy dokonce národnímu týmu půjčil autobus na cesty a při finále stál přímo u hřiště v klubku švédských hráčů.
„Brazilcům se před turnajem vůbec nevěřilo. A Pelé? Ten byl rezerva, ani jsme se s ním nefotografovali. Bylo mu teprve sedmnáct.“
Vida, jsme u Pelého, krále všech fotbalistů. Byl opravdu nejlepší, Freddy? „Nejlepší byl Garrincha. Neměl techniku jako Pelé, ale nikdo ho nemohl udržet. Šli na něj tři a on - kšc! A už byl pryč. Dneska by byl milionář, ale on umřel jako chudák. Vzal si zpěvačku Elzu Soaresovou, která mu pomáhala, aby neumřel hlady. On hodně pil.“
Sorry, jdu na poker. Jsem v penzi
U Freddyho, který na pravém malíčku nosí masivní zlatý prsten, si kávu zamícháte stříbrnými lžičkami s motýlem a uslyšíte příběhy, které byste ani ve snu nečekali.
„Mám přítele, Eduardo Uram se jmenuje, patří mu půlka Flamenga. Chceš jeho telefon?“ Jiný kamarád zase vášnivě fandí konkurenčnímu klubu Fluminense a létá s hráči na každý zápas. Alfred Sobotka už nikomu palce nedrží. Dřív preferoval Botafogo, hráli tam jeho známí Didi, Garrincha a Niltos Santos. „Ale teď už ty nejlepší kluby v Riu nejsou. Víc peněz je v Sao Paulu a nejlepší hráči jsou stejně v Evropě.“
Ale kolik je hodin? Půl čtvrté? To už by měl Freddy vyrazit na tradiční partičku pokeru. „Už tolik nepracuju, spíš se bavím. Neřekl bych, že jsem unavený, ale jsem na penzi.“
Třeba se nakonec rozmyslí a finále na Maracaná prožije znovu. Kolik takových lidí byste asi na světě našli?
