Když o víkendu po letech znovu vyběhl na trávník Androva stadionu při Zápase století se svou tradiční dvojkou na zádech, bylo jasné, že na něj fanoušci nezapomněli, i když mu černé vlasy zbělely a ostře řezané rysy obličeje se lehce zaoblily. „Vrátit se po dlouhé době na stadion, kde jsem hrával a zažil nádherné dvě sezony, byl výjimečný zážitek,“ přiznal 62letý muž, který stále žije napůl v Česku a v Rusku.
Ožily dávné vzpomínky?
Vypadá to tu trošičku jinak, šatny, hřiště a za brankami vyrostly tribuny. Vybavili se mi ale fanoušci, kteří to s námi tenkrát prožívali a stále pamatují, jak jsme tu hrávali nádherný fotbal. Bylo to fajn pro všechny.
Soupeři z týmu české reprezentace 2004 vám to vzpomínání osladili devíti góly.
Protihráči byli o hodně mladší, naopak my už jsme přeci jen starší, takže byl vidět rozdíl. Jsou třída a super fotbalisti, kteří dokážou hrát i v tomhle věku krásný kombinační fotbal. Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Jan Koller a další, všichni jsou vynikající hráči.
Kájíku, kurnik, jsi nejlepší! Ještě bych se chytnul, říká Brückner |
Musel jste se na zápas připravovat?
Ne, dlouhodobě nehraju. Málo kopu, jen občas si zahraju nohejbal a to je všechno.
Co se vám vybaví z dvouletého působení v Sigmě Olomouc?
Nádherné období samozřejmě. Hráli jsme čtvrtfinále poháru UEFA a parta byla dobrá. Fanoušci byli super, trenérský štáb byl vynikající. Všechno se dalo dohromady, a proto se podařily výborné výsledky.
Na koho ze spoluhráčů jste se těšil nejvíc?
Nedávno se slavilo století Sigmy na galavečeru a tam jsme se s většinou viděli. Ale někteří hráči žijí v jiných městech a já jsem poslední dobou také působil v Rusku, takže rád potkám každého, s kým jsem trénoval nebo hrával.
Jak vzpomínáte na Karla Brücknera?
Jako na velkého stratéga s fotbalovou duší a srdcem. Je to jeden z nejlepších trenérů, pod kterými jsem trénoval.
Jste jeden z prvních hráčů, který do české ligy přišel po revoluci ze zahraničí. Jak k tomu došlo?
V tu dobu se ze Sovětského svazu do zahraničí moc nechodilo, byli jsme jedni z prvních, kteří začali působit v cizích klubech. Pro mě to bylo jednodušší, protože jsem trošičku uměl polsky a vůbec slovanské jazyky mi byly blízké. A hlavně tím, že jsem uměl hrát, tak v kabině vůbec nebyl problém. Bylo to příjemné od prvního tréninku, kdy mě kluci v kabině vzali. Pak jsme hráli vynikající fotbal, vkládali jsme do něj duši a srdce.
Po skončení smlouvy jste s rodinou zůstal v Česku. Zalíbilo se vám tu?
Když jsem přestupoval, byla jedna z mých podmínek, že v Olomouci ještě fungovala ruská škola a já měl tři holky, které už do školy chodily. Za půl roku se to všechno změnilo, ale já jsem měl ještě na rok a půl kontrakt. Holky tedy šly už do české školy, a aby dostudovaly, byla pak jedna z možností tu zůstat. A druhá věc, jestli si pamatujete, byl tehdy v Sovětském svazu převrat a doba ne úplně taková, abychom se vraceli.
Pana Brücknera bych si k nám do Juventusu vzal, říká Nedvěd |
A vy jste navíc musel řešit, jak se uživit.
Jsem stále ve fotbale. Za posledních dvanáct let jsem byl asi třikrát v Zenitu Petrohrad, s kterým jsme byli mistři a získali jsme pohár UEFA i superpohár UEFA (2008). Pak jsem pendloval mezi ruskými mančafty Chimki, Dynamem Moskva a zase Petrohradem. Dělal jsem trenéra, asistenta, ředitele skautů i sportovního ředitele.
Také jste byl asistentem Pavla Vrby v Anži Machačkala.
Ano, bohužel to rychle skončilo, protože se změnil majitel klubu a ten nový už chtěl přijít se svým trenérským štábem.
Kde působíte nyní?
Mám rozdělané nějaké věci. Nejspíš v Rusku, kde je to otázka týdne nebo dvou, než budu mít jasno, jestli budu působit v nějakém klubu.
