„Někdo říká, že si potřebuje měsíc odpočinout, já mám v sobě energii, že bych jinde začal hned,“ těší se na novou výzvu 48letý charismatický trenér, který vtiskl Ústí moderní tvář a kabina za ním šla.
Bolí stále ústecký konec?
Neřekl bych, že bolí. Pořád mě mrzí spíš to finále, jakým způsobem se angažmá ukončilo. Ústí dál fandím, ale je to pryč. Soustředím se na to, co bude dál.
A co bude dál?
Dobrá otázka s nejednoznačnou odpovědí. Věřím, že v nejbližší době se to pohne, kam si přeju.
Čili do první ligy?
Nechci být nepokorný v tom, že pro mě je jediná varianta první liga. Vůbec ne. Chci klub, který bude mít zájem o mou práci, kde bude šance něco vybudovat. Fotbal je o pokoře a já ji mám. Zatím jsou nabídky jen ve fázi spekulací. Neřeším to, že bych nespal. Ale se svým agentem se snažíme něco vymyslet.
V Ústí jste budoval 2,5 roku. Jak vás mrzí, že to je nedokončené?
Hrozně. Za dobu, co tu jsem, jsme něco nastavili. Vybudoval se dobrý tým k tomu, aby to mohlo mít další progres. To mě štve asi nejvíc. Nechybělo moc a mohli jsme reálně o nejvyšší příčky hrát.
Cítil jste, že tomu byl klub v některém okamžiku nakloněný?
Tu touhu jsem cítil dole. V kabině u hráčů. Dokázali jsme je přesvědčit, že to není nereálné. Že to za určitých okolností můžeme dokázat. Kabina po tom šla, byla hladová. V jisté fázi minulé sezony jsme se o těch ambicích bavili i s vedením klubu, do poslední chvíle jsme o baráž hráli. Něco nám k tomu chybělo, ještě jsme nebyli připravení, klub ani tým. Pak jsem si myslel, že k něčemu dojde, že to zase o schůdek posuneme a budeme mít reálnější možnost o to zabojovat.
Nový majitel Jiří Hora není oligarcha, takže jste tušil, že postupové plány nakonec nevyjdou?
S vedením klubu jsme neustále diskutovali, věděli jsme, že jednoduché to nebude. Ani jsem to nepostavil tak, že to bude takhle, budou tady takoví hráči, že když čtyři nekoupíme, bude to na nic, že do toho musíme dát tolik a tolik peněz. Naopak si myslím, že koncepčně pracovat umím. Chtělo to mít reálně postavený cíl do několika let. Step by step, krůček po krůčku. Cítil jsem, že to může stoupat.
Druhou ligu přihlásíme, ujišťuje ředitel fotbalového Ústí nad Labem |
Kdy vám začalo docházet, že vaše vize a majitelova se rozcházejí?
Na začátku letošního roku. Ale už se v tom moc nechci zpětně drápat, pitvat. Vedení klubu teď řeší jiné priority, ty ekonomické, chápu to. Aby to Ústí podle jejich slov zachránilo. A na postupové vize teď prostředky prostě nejsou.
Zažil jste v Ústí nejlepší souznění mezi trenérem a kabinou?
Jedno z nejlepších. Troufnu si tvrdit, že nejlepší. Jak tým, tak fantastická parta. Co my spolu zažili! A to nemyslím jen hřiště. Loni před rokem jsme udělali teambulding, jeli jsme vodu. Sešla se zajímavá parta hráčů. Jeden z důvodů, proč jsme v těchhle podmínkách dokázali držet slušnou sportovní výkonnost, bylo, že jsme fakt tahali za jeden provaz. Je to klišé, ale u nás to tak opravdu bylo.
Je snazší stmelit partu ve druhé lize, kde jsou v kádrech často spíš mladíci, než v ligovém týmu plném osobností, někdy i složitých?
Složité osobnosti jsou v divizi, v krajském přeboru, v první lize, ve druhé lize. Týmová dynamika a chemie je důležitá v každé soutěži, jestli chcete něco vyhrát. V Ústí jsem měl Oliviera Kingueho, to byl jeden z nejsložitějších hráčů, jaké jsem zažil. Ale individuální přístup a kabina způsobily, že se pak stal strůjcem záchrany, že jsme vyhráli šestkrát za sebou a tu moji první sezonu jsme se udrželi. Vůbec nemám problém s takovými hráči, ba naopak.
Proč?
Mám rád osobnosti, nejsou to ovce. Tým nesmí být ovce. Musí tam být nějaká rebelie pod určitou kontrolou, hranicí. Nechci hodné hráče. Pro trenéra je to mnohem složitější práce, ale když si vy a kabina získáte takového fotbalistu na svou stranu, stanou se z nich rozdíloví hráči a můžou dělat pro tým výsledky.
Radost Aleše Křečka.
Olivier Kingue slaví gól.
V čem byl Kingue složitý?
Měl svoji hlavu, nelíbilo se mu, že v zimě běháme po tartanu, nechtělo se mu moc trénovat. Tím neříkám, že jsem mu dával úlevy. Ale měl ke všemu připomínky. Hodně jsem s ním musel mluvit, přesvědčovat ho, že tohle je ten správný krok, který musí udělat, aby přišel ten další do ligy. On byl zhrzený, že ho přivedli do Slavie jako náhradu za hodně podobného Deliho, ale šanci tam nedostal. Přišel s hlavou dole, my ho zvedli, dostali jsme ho do formy a hraje v Příbrami. Ústí mu pomohlo, aby ligu kopal.
Komunikace s hráči je zásadní?
Každý trenér má svoji filozofii a jedna z věcí, kterou chci neustále vylepšovat, je právě komunikace s hráči, psychologie. Mentální stránka rozhoduje. Hráči jsou stejně fyzicky natrénovaní, většina trenérů je připraví i taktiky stejně. Rozdíl je v dovednostech, takže ty lepší hráče si můžete koupit. A pak rozhoduje, jestli prodají, co mají natrénováno. A já když vidím některé typy, které bych podle tréninku koupil do Barcelony a pak to na hřišti neukážou, tak je to jen otázka hlavy. A takového naladění na zápas, na výkon. Na to hodně dbám, nechci, aby jen poslouchali, co říkám, hodně to bylo o dialogu mezi námi.
Změnil jste se v tom?
Když jsem začínal, ve 28 letech v divizi, byla polovina hráčů starších než já. To jsem si myslel, že všechno umím, všechno znám, dodělal jsem si profilicenci. Byli to kluci, co chodili do práce, a já jim nakládal. Vývoj tam jednoznačně je. Jeden nejmenovaný trenér říkal, že hráči jsou - to si vypípněte - kurvy. Ale to já nesdílím. Hráč je partner. Pokud není, dlouhodobě to nemůže fungovat. Já na ně můžu tlačit, ale to má krátkodobý efekt. Jestli chci dlouhodobou spolupráci, musí být na bázi partnerství. Což neznamená, že ten trenér je měkký. Oni zažili, jak jsem ve Znojmě rozkopal masérský stůl, lítaly tašky, lahve. Radši s hráči najdu společnou řeč, snažím se s nimi vyjít, ne abych po nich jen šlapal.
Vždy jste byl impulzivní?
Nejvíc to asi odneslo masérských stolů a lahví. V tomhle jsem se moc nezměnil. Spíš jsem se v uvozovkách zklidnil. Můj asistent Juraj Šimurka mi říkal: Když jsi je seřval o půlce, nikdy jsme nevyhráli. Někdy je potřebuju vyburcovat, tak to udělám. Ale v těch ústeckých sezonách moc extra bouřek nebylo. Ty jsou většinou, když vidím, že přístup není dobrý. Pokud se na to vybodnou, jsem hodně zlý. Ale když se jim nedaří, co bych jim nadával.
Když potřebujete hráče zkritizovat, děláte to i veřejně?
Abych jim naložil veřejně, to by muselo přesáhnout nějakou hranici. Nedělám to. Být kritický před týmem nebo s hráčem face to face, to určitě ano. Anebo u videa. Ukázaná platí. Video používám hodně, protože tam není co oddiskutovat. Hele, tady jsi šel zpátky pomalu, to není sprint, ale výklus, úsilí nula. A má být top. Jsem spíš zastánce s hráči si to vyříkat v kabině nebo mezi čtyřma očima.
Působil jste jako asistent u trenérů Beránka, Uličného či Petržely. Kdo vám dal nejvíc?
U Johna Uličného jsem začínal v brněnské Zbrojovce, to jsem byl mladík. V roce 2008. S ním to bylo hrozně hezké, on byl nad věcí, měl toho hodně za sebou. Byla s ním hrozná legrace. Všem ženským říkal, že jsou to Terezky, žádné jiné jméno neznal. Zažil jsem s ním hodně. Byla to moje první štace v profesionálním fotbale, tak na to vzpomínám. Dokonce ho potom odvolali a já pět zápasů dokoučoval jako hlavní trenér, ve 34 letech. Zároveň jsem byl trenér české devatenáctky. Na Johna vzpomínám hodně rád. Spousta lidí si myslí, že to byl jen srandista, ale my jsme hodně řešili taktiku, kreslili jsme si.
A ti další trenéři?
Všichni, u kterých jsem byl, mi dali obrovský prostor. Nejvíc samozřejmě Vlasta Petržela v Ostravě, který byl spíš v pozici manažera a tréninkový proces nechal stoprocentně na mně. Proto pro mě byl ten rok a půl v Baníku tak zajímavý. On koučoval tým na lavici a dělal manažerské věci, koho přivedeme, já byl trenér. S Mírou Beránkem jsme si v Brně také hodně kápli do noty. Ptal se, jestli chci s ním zůstat, přivedl si svého asistenta, tak jsme tam byli dva. Spolupráce nám klapala dobře, ale výsledkově se nám nedařilo. Dojely nám smlouvy a už nám je neprodloužili. S Mírou udržujeme přátelský vztah už od roku 2009, pak jsme spolu byli ještě v sezoně 2015/16 v pražské Slavii. Těsně před příchodem Číňanů. Dojížděli jsme takové blbé období, ale byla to Slavia. Každý trenér měl co do sebe. S Vlastou Petrželou byla taky velká sranda.
Zato hráči Baníku asi byli na neurolu, když jste vedli vy dva?
On jim nadával, já je hladil. (smích) Tam jsem byl ten hodný. Byla to nádherná štace, která vyvrcholila postupem do první ligy.
Asistent trenéra vždy plní spíš roli toho hodného?
Obecně hlavní trenér má zodpovědnost a je ten, který musí přitlačit. Asistent je katalyzátor.
Aleš Křeček (vlevo) a Petr Vrabec v Ústí.
Když jste odkoučoval těch pět ligových zápasů v Brně, věřil jste, že další nabídka z nejvyšší soutěže automaticky přijde?
Já si prvoligovou štaci vyzkoušel dvakrát, byl jsem ve Skalici a v Ružomberoku. Ale upřímně, myslel jsem, že v Česku do ligy nakouknu dřív, že to půjde rychleji. Na druhou stranu jsem neměl od doby, co jsem na profesionální úrovni, dlouhou pauzu. Vždycky nějaká nabídka rychle přišla. Za to jsem hodně rád. Proto mám pokoru, když přijde klub, který má zájem, nikdy neřeknu: Hele, vy jste pro mě málo.
Budete teď vyčkávat, nebo raději rychle něco vezmete?
Hraje se ještě v červenci. Přiznám se, že jsem nervózní, když nemám práci a nemůžu být s kluky. Hned zítra bych klidně nastoupil. Ale když to nepřijde, nebudu si řezat žíly. Věřím, že něco přijde časem. Mrzí mě, jak to v Ústí dopadlo, že odcházím 14 dnů před koncem smlouvy. Jinak jsem měl fantastické vztahy s lidmi v klubu i s hráči.
Vaši asistenti Petr Vrabec a Juraj Šimurka odmítli převzít roli hlavního kouče po vás, jsou s vámi solidární. Co vy na to?
Já jsem vyslovil přání, aby to dojeli v tomhle tandemu, hráči jsou na ně zvyklí. Rozhodli se, že to dodělají v rolích, co mají, což jsou asistenti. V podstatě o nic moc se nehraje, to byl problém, že jsme nedokázali některé výsledky urvat. Nehrajeme o vršek ani záchranu, motivace je složitější. Ale věřím, že to zvládnou.
