„Aspoň není nuda,“ usmívá se někdejší prvoligový fotbalista a otec čtyř synů, který ve Zlíně pracuje jako trenér mládeže.
Když před rokem a půl přestupoval Patrik ze Slovácka do Zlína, vyvolalo to poprask. Tady jste neviděli perspektivu?
Když jsme ji řešili, nevědělo se, jestli si ho trenér Páník nechá v áčku nebo ne. Pro nás byl tehdy nejdůležitější tréninkový proces Patrika a ve Slovácku nám garantovali, že může trénovat s muži. To bylo rozhodující. Měl i nabídku ze Slavie, ale tam by se dostával do mužského týmu ještě složitěji. Patrik je pořád Zlíňák, ale dnes hraje za Slovácko a dává mu všechno. Takový je fotbalový život.
Nelitujete toho zpětně?
Ne. Proč? Byla jiná situace, mění se vedení, trenéři. A možná že díky tomu, že Hellebrand odešel do Slovácka, dnes dostávají ve Zlíně mladí z Vršavy více šancí. Dnes jsou v áčku Slaměna, Cedidla, druhý Hellebrand.
Honza se dostal do prvoligového áčka ještě v šestnácti. Neříkáte si, že je to až moc brzo?
Je jinak fyzicky postavený, je silnější než Patrik. U něho bych si nedokázal představit, že by šel v šestnácti trénovat s muži. Byl drobnější. Honzu to může hodně posunout dopředu. Trénovat v šestnácti s prvoligovými hráči je pro něho skvělé.
Probírali jste jeho vývoj s vedením klubu i s ohledem na to, co se stalo předtím s Patrikem?
Bavíme se se Zdeňkem Grygerou (sportovní šéf Zlína), ale že bychom se vraceli zpátky, to vůbec.
Zlín - SlováckoSledujte od 15.00 online. |
Byla mezi Patrikem a Honzou řevnivost?
Nepamatuji se, že by to bylo někdy na hraně. Jsou od sebe tři roky, takže se v mládeži nepotkávali. Dvojčata Filip a Tomáš, kterým je dvanáct, hrají spolu v žákovském týmu, takže se občas pokopou a hádají. Ale všechno v normě.
Máte čtyři syny. Pro otce a bývalého fotbalistu ideální?
Jsou věci, které neovlivníte. Kdybych měl holky, nevím, co by dělaly. (úsměv) Narodí se vám kluk, tak s ním jdete hrát fotbal. A když ho to baví, tak pokračujete dál. Měl jsem obrovskou výhodu, že každý syn má fotbal rád, takže to pro mě bylo jednodušší. Nemusel jsem přemýšlet, co budou dělat jiného. Ale že bych je nutil do fotbalu, nebo s nimi dělal individuální tréninky, když mají volno, to vůbec. Nechával jsem tomu volný průběh.
Nehrávali jste spolu na zahradě fotbal?
Málo. Patrika jsem trénoval v přípravce stejně jako dvojčata, takže jsem s nimi byl pořád na hřišti. Jen s Honzou jsem se v přípravce minul kromě pár turnajů.
Potvrdíte, že je těžké trénovat vlastní dítě?
Je to tak. Když jsem začínal trénovat Patrika, tak jsem si myslel, že rozumím fotbalu, rozumím přípravkám, rozumím klukům. Ale nebylo to tak. Dělal jsem strašně moc chyb. Samozřejmě že jsem byl na svého syna tvrdší než na ostatní. Nebylo to moc dobré, ale zase jsem ho měl pod kontrolou. U dvojčat jsem byl už poučený. Trenérsky jsem se vzdělával a přibližně jsem věděl, co by měly děti v přípravce dělat. Lidsky je složitější trénovat vlastní děti, protože se k vám chovají jinak než ostatní kluci. Vy se k nim chováte také jinak. Ale nějak jsme to zvládli.
Hned jste poznal, že Patrik a Honza rostou pro ligový fotbal, že mají velký talent?
U Patrika ano. Když jsem končil v Petržalce, začínal v Rapidu Bratislava v nějakých pěti letech a bylo to viditelné hned v přípravce. Byl nadstandardní, technicky na výši, šikovný ve hře, dokázal obejít i čtyři hráče, dával góly. U Honzy to bylo jiné. Jak byl malý, tak byl silnější. Fotbalově na tom byl také dobře, uměl střílet, ale byl spíše defenzivní typ. V přípravce a v žácích se to vyvíjí samo. Nikdy nepoznáte, že kluk je úplný talent nebo úplné dřevo.
Není u dětí stejně důležitá jako talent i vášeň k fotbalu?
Vždycky rozhoduje láska ke sportu. To je první věc. Patrik byl a pořád je do fotbalu úplný blázen. Nejraději by ani nešel do první třídy ve škole. U něho to bylo úplně jasné. Honza byl pohodový. Když se vrátil z tréninku, lehl si a nešel znovu na hřiště. Raději si odpočinul. U něho se to zlomilo někde kolem třinácti let. Šel za jednou naší známou, která mu vypracovala jídelníček. Začal jíst zdravěji, protože si myslel, že mu to pomůže. Vášeň a chuť něco dokázat v něm byla asi vždycky.
Chodí za vámi pro rady?
Fotbal řešíme v rodině každý den. Někdo něco prohodí a najednou se bavíme o fotbale dvě hodiny. Obrovská výhoda rodiny je, že máte zázemí. Když potřebujete poradit, tak máte někoho u sebe.
„Že mám takovou manželku a kluci takovou mamku, je zázrak.“ |
Jak se vyrovnává vaše manželka s tím, že má doma pět fotbalistů?
Potřebujete kamarády, abyste se uvolnil, zasmál. Ale rodina je základ, přes to nejede vlak. A když je úplná jako my, je to bomba. Přijdete domů, máte navařené, vyprané. Moje žena se z toho může zbláznit, ale než jde ráno do práce nebo se z ní vrátí, udělá to znovu. To je pro děti obrovský servis. Takový servis vám nedá nikdo. Když jste v krizi, nedaří se vám ve fotbale, ve škole, přijdete domů a tam vás podrží. Že mám takovou manželku a kluci takovou mamku, je zázrak. Nedávno se vrátil Patrik ze soustředění v Turecku. Řekl jsem mu: Podívej, doma máš stejný servis, nebo možná i lepší než v Turecku. Ale tam se za to platí těžké prachy, takže si toho važ. Děti ví, co mají doma, a váží si toho.
Jak kloubí školu a fotbal?
Neřekl bych, že je škola obrovský problém, i když je občas musíme nutit. Je jednoduché říct v šestnácti: Já budu hrát fotbal a nebudu studovat. Ale to nejde. Už jen proto, abyste školu dokončil a měl nějaké vzdělání. Potřebujete překročit nějaké překážky, než dospějete. Každý dělá něco, co ho nebaví, a musí to absolvovat. To by bylo strašně jednoduché. Pak se vám nedejbože v osmnácti natřikrát zlomí noha a co pak budete dělat, jak budete žít, jak budete vydělávat peníze? Také proto s ženou klademe na školu důraz. Když šel teď v zimě Honza do přípravy s áčkem, tak první, co jsme se Zdeňkem Grygerou řešili, byla škola. Aby se klub domluvil na škole, jak to bude fungovat dál, kdy bude chodit dopoledne na tréninky. Ředitel řekl, že se učí na střední průmyslovou školu dobře, takže s tím nemám problém.
Čistě hypoteticky. Kdyby se Honza učil špatně, nepovolil byste mu přechod do áčka?
Dokud se to nestane, tak nevím, jak bych se zachoval. Až samotný život vás proškolí. Teď mám vizi, že bych mu řekl, že ne. Chválabohu se to zatím nestalo. Ale řekl jsem mu, že pokud nebude mít výsledky ve škole, tak to bude obrovský problém, aby mohl s áčkem trénovat.
Vidíte na mladších synech, že je ti starší fotbalově motivují?
Jednoznačně. Jak byl Patrik motivací pro Honzu, tak pro dvojčata jsou to oba starší kluci. Hecují se, štengrují. Když Patrik s Honzou vykládají, co a jak byl měli dělat, tak poslouchají. Fotbal se v naší rodině řeší od probuzení až než jdeme spát.
Fotbalový rod Hellebrandů
|
Patrik i Honza jsou teprve na začátku kariéry. Přesto, jste pyšný, kam to dotáhli?
Jasně že jsem hrdý. S manželkou jsme na ně pyšní, i jak fungují v životě. Všichni by měli svoje děti vychovávat pro život, aby byly připravené a osamostatnily se. Sport je doplněk, který se může stát prací.
Vidíte se v některém ze svých synů po fotbalové stránce?
Mezi námi je velký rozdíl v tom, že jsem s pravidelnou fotbalovou přípravou začal až v šestnácti letech. Nikdo neví, jak bych vypadal, kdybych byl v každodenním tréninkovém procesu od deseti let, jak je to běžné teď. Bydlel jsem na vesnici, trénoval jsem jednou, dvakrát týdně. Pokud jde o postavu, hraní, je mi blíže Honza než Patrik. Takový technik jako Patrik jsem nebyl. I dvojčata se od sebe liší, fotbalově i fyzicky. Ale u nich je ještě brzy něco hodnotit.
Nemrzí vás, že vás ani jeden neviděl ve vrcholné formě?
To je život. Patrik měl šest, když jsem končil v Petržalce, Honza tři, takže si to asi moc nepamatují. Jsou věci, které neovlivníte, takže je neřešíte.
Vzal jste aspoň Patrika na nějaký zápas Ligy mistrů?
Ne, vůbec. Když se hrála skupina, byl jsem těsně po operaci. Vyřadili jsme Partizan Bělehrad a hned nato jsme hráli v Banské Bystrici, kde mě ošklivě zranili. Skupinu jsem proseděl na tribuně a tam jsem kluky nebral.
