Ze současné reprezentace nastoupili za A-tým proti africkému celku pouze její dva šéfové: Nedvěd a Poborský v roce 1997 změřili na Konfederčaním poháru v Rijádu síly s týmem Jižní Afriky.
Ti ostatní čerpali zkušenosti na klubové úrovni. "V Belgii jsem hrával proti Beverenu, kde byla skoro celá sestava z hráčů Pobřeží slonoviny," vzpomíná David Rozehnal. "Byli technicky i fyzicky perfektní, jenže takticky špatní. I stoper v jejich vápně riskoval, snažil se vyvážet míč přes tři hráče. Dostávali snadné góly."
Spisovatel Ota Pavel sepsal v 60. letech futurologickou povídku, jak africký tým na světovém šampionátu v 21. století poráží Anglii 2:0.
Tehdy to znělo jako čiré sci-fi. Dnes? Nic není nemožné.
Od ostudy k dravým lvům
Dlouhá léta však byla Afrika ve fotbale synonymem pro trpaslíky a outsidery. Do roku 1970 ani neměla garantované místo na závěrečném turnaji mistrovství.
A když ho získala... Jedenáctka Zairu utrpěla v Německu 1974 ostudný debakl s Jugoslávií 0:9 a chtěla předčasně odletět domů. Zaiřané jen bránili a bránili, přitom zoufale a nedobře, protože obrana byla jejich hravé povaze cizí.
Proti Africe (Zápasy národního mužstva s africkými soupeři)13. prosince 1957 (Káhira, přátelsky): Egypt–Československo 1:2 4. dubna 1990 (Brno, přátelsky): Československo–Egypt 0:1 4. ledna 1992 (Káhira, přátelsky): Egypt–Československo 2:0 11. prosince 1996 (Casablanka, Pohár krále Hassana II.): Nigérie–Česko 1:2 13. prosince 1997 (Rijád, Pohár FIFA): Česko–JAR 2:2 |
O čtyři roky později mexický kouč Rocca před zápasem proti Tunisku prohlásil: "Jestli jim nedáme aspoň tři góly, nemáme na šampionátu co pohledávat." Realita? Mexičané tři góly dostali. Afrika poprvé vycenila zuby.
Ve Španělsku 1982 Alžířany o postup ze skupiny připravila až blamáž: dohodnutý výsledek Němců s Rakušany. "Chybělo jen, aby se na hřišti začali vzájemně líbat," kritizoval potom evropské praktiky deník El Diario.
Opravdový průlom afrického fotbalu pak viděl šampionát v Itálii 1990. Kamerun navzdory dvěma vyloučeným hráčům porazil obhájce titulu z Argentiny 1:0! "Devět kamerunských lvů postavilo fotbalový svět na hlavu," psala agentura DPA.
Bývalý kouč Argentinců Menotti hořekoval: "Ztratili jsme hrdost."
Tým okolo veterána Milly dospěl do čtvrtfinále, kde nešťastně podlehl Anglii, načež jeho brankář N’Kono vyhlásil: "Je konec představ o opicích, skákajících z palmy na palmu a pojídajících banány. Afrika umí hrát fotbal."
Zanedlouho získal George Weah z Libérie i Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu, působícího v Evropě.
Voodoo i skvělý fotbal
Světadíl, jenž kdysi nechtěli na šampionát ani pustit, měl ve Francii 1998 už pět míst. Kamerunský zázrak vyhasl, ale jeho následníky se stali Nigérie a Senegal.
Při debutu na minulém mistrovství pokořil chudý Senegal obhájce prvenství a bývalého koloniáního nadvládce z Francie 1:0. Celá země, včetně prezidenta Wadeho, vyšla do ulic a tančila, vláda zrušila školu.
Šaman v leopardí kůži tehdy před zápasem pálil fotografii Zidana, aby pro něj za pomoci metod voodoo vymodlil zranění. A v roce 1998 generál Abacha nutil srbského kouče Milutinoviče v nigerijských službách, aby do sestavy nominoval pouze hráče z generálova klanu.
Afrika byla a zůstává záhadnou krajinou plnou podivných, pro Evropany nepochopitelných praktik.
Už nikdy však nebudou její fotbalisté na světovém šampionátu jen do počtu. Přesto, že v Německu letos zatím marně čekají na vítězství.
Češi věří, že ho nedopřejí ani Ghaně.
Nahoru je tlačí vzory a konfrontace, říká trenér NevrlýP r a h a - Hic sunt leones. Tady jsou lvi. Termín ze starých map platí z pohledu českého fotbalu skoro pro celou Afriku. Jen krátce tu působilo pár trenérských misionářů. "Buď vás tenhle svět hned chytne a musíte se sem pořád vracet. Nebo se vám znelíbí a už ho nikdy nechcete vidět," říká Jiří Nevrlý, který dva roky vedl libyjskou Al-Medinu. "Taková naše Bohemka," vzpomíná na rodinnou atmosféru v klubu. Při derby města Tripolisu proti Al-Ahlí, vedené Otakarem Dolejšem mladším, fandilo osmdesát tisíc diváků. Kdo dál? Bývalý kladenský obránce a později hudební pedagog Jan Fábera vedl v sedmdesátých letech reprezentaci Súdánu. Rok pak působil Dušan Uhrin v CMB Alžír. Poté Petr Packert v jihoafrickém Sundowns a alžírském Sétifu. A Milan Štěrba v libyjské Zwyře. "Zdejší fotbal šel v posledních letech nahoru především díky častější konfrontaci s Evropou a dalším světem," tvrdí Nevrlý. Většina předních fotbalistů černého kontinentu hraje v Evropě. Místní soutěže, zejména Africký pohár a klubová africká Liga mistrů, nabízejí stále lepší zápasy. "Hráči jsou vysocí, ale přitom obratní, běhají jiným stylem než Evropané," říká trenér. "Na druhou stranu jim stále schází invence a kreativita. Hůř mění tempo hry, pomaleji reagují na tahy soupeře a vývoj utkání." Reprezentační týmy z Afriky stále koučují většinou bílí cizinci. Přitom už několik fotbalových "důchodců" jako Milla,Weah a další by si na tuto roli mohlo troufnout. Přesto ani u jednoho z pěti účastníků letošního šampionátu nenajdete domorodce. Proč? "Učí se dobře, ale neradi na sebe berou odpovědnost. Jak musí něco řešit, znervózní, jsou labilnější a kupí chyby," všiml si Nevrlý. Připomeňte minely obránců Angoly nebo Ghany v předchozích dnech. Celý životaběh tu řídí klimatické podmínky. V islámských zemích pak navíc náboženství – modlitby, prohibice a zákaz vepřového. Ze všech těchto důvodů i chudší země dokážou zaplatit zahraničního trenéra a zahrnout ho dostatečným respektem. Proto takový tanec Toga okolo německého kouče Pfistera. Orientují se zejména na bývalé koloniální autority v čele s Francií. V Německu je nyní Michel (Pobřeží slonoviny) a Lemerre (Tunisko), kteří vedli i francouzskou reprezentaci. Na mistrovství světa 2002 koučoval Metsu úspěšný Senegal. Angola má blíž k Portugalsku (Oliveira), Jižní Afrika k Anglii a Nizozemsku. Přispívají k tomu i jazykové znalosti. "Čechy podle výsledků respektují, ale nemají s nimi skoro žádné zkušenosti," dodává Nevrlý. Světový šampionát je pro celou Afriku obrovským svátkem. Příležitostí k fotbalové, politické i ekonomické emancipaci. Zvlášť když se příští mistrovství bude poprvé konat na tomto kontinentu, v Jihoafrické republice. Běhavé gazely. Tak africké fotbalisty viděli pamětníciP r a h a - Pouhých pět mezistátních zápasů odehrála fotbalová reprezentace s africkými týmy. Kde hledat zkušenosti? Jiří Hledík, obránce (africká premiéra v Egyptě 1957, 2:1). Marek Zúbek, záložník (debut v Maroku proti Nigérii 1996, 2:1). Edvard Lasota, záložník (poslední souboj s Jižní Afrikou na Konfederačním poháru 1997, kde nastoupili i Nedvěd a Poborský, 2:2). |