V červnu roku 2000 znal jméno italského rozhodčího Pierluigi Colliny snad každý Čech. Muže, který pokutovým kopem v předposlední minutě turnajového zápasu s Nizozemskem rozhodl o porážce českých fotbalistů 0:1 a rozdělil národ.
Jedni – a těch bylo méně – mu dávali za pravdu. Faul přeci byl! Druzí mu dodnes neodpustili. "Neměl nás rád. Chtěl pomoci domácím Holanďanům a nás poslat z turnaje domů," vyprávějí a nenechají se ničím přesvědčit.
Collina je ve fotbalových kronikách zapsán jako jeden z nejlepších rozhodčích všech dob. Ale též jako velký podivín. Ze svých přezdívek si mohl založit kartotéku: Fantomas, inspektor Kojak, UFO, Mimozemšťan. Říkalo se mu tak kvůli holé hlavě, na níž si necíleně založil charizma. Trpěl poruchou metabolismu a tím přišel o vlasy.
Pozoruhodný byl i svými výroky na trávníku. Jestliže ve fotbale platí, že výborný rozhodčí má být při zápase téměř neviditelný, Collina se často stával hlavním aktérem. Klidně vyloučil hráče v první minutě nebo v poslední písknul penaltu. "Jen dobrý rozhodčí má odvahu přijmout důležitá rozhodnutí. A pak je samozřejmě dost vidět," řekl v rozhovoru pro MFDNES. Kuráž mu nechyběla ani 11. června 2000 v Amsterdamu při zápase Česka s Nizozemci.
Češi obhajovali stříbrné medaile z Anglie a vyráželi v euforii. Vždyť v kvalifikaci na šampionát neztratili ani bod, což žádný evropský tým v historii nedokázal. Že si po příjezdu do hotelu v městečku Knokke-Heist, kde měli svou základnu, postěžovali na malé postele, zatuchlinu a slabý proud vody ve sprchách, vypadalo na epizodní manýru.
Čas ukázal, že i tohle dotvářelo kolorit "turnaje špatných zpráv a výmluv." Mizerný hotel, kopec smůly při nastřelených tyčích a k tomu ještě ta prokletá penalta. Musela být? A jak vlastně vypadala?
Běží 88. minuta. Z levého křídla letí centr, po vysokém míči se natahují Jiří Němec a Ronald de Boer. Těla mají k sobě přilepená, trochu se tahají. Nizozemec najednou s sebou trhne ve vzduchu a padá k zemi. Rozhodčí píská. "Cože? Penalta? To snad ne! To je kruté," vyděšeně reagují televizní komentátoři.
Brankář Pavel Srníček se chytá za hlavu a pak prstem vyčítavě ukazuje rozhodčímu do míst, kde má znáček fair play. Pavel Nedvěd zděšeně padá před Collinou na kolena a vzpíná ruce k nebi. Škemrat přibíhá i Tomáš Řepka – docela slušně, není to jeho ohnivý výlev, jaké známe z poslední doby. Míč si mezitím staví Frank de Boer, dvojče faulovaného, a z penaltového kopu rozhoduje.
Od faulu ke gólu to celé trvá 28 vteřin. "Fotbal je v tomhle zákeřný. Snažíte se hodinu a půl a najednou je v mžiku všechno pryč. A váš osud má přitom v rukou někdo jiný," říká Pavel Srníček.
Dva druhy fotbalu
Na trávníku dvaadvacet hráčů, na stadionu padesát tisíc fanoušků, u televize miliony diváků. Všichni čekají gól po krásné akci. Hráči kvůli němu svádějí nespočet soubojů. A zčistajasna přijde úplně hloupý z penalty, o níž rozhodne jediný člověk, který se klidně může zmýlit. Možnost ověřit si celou situaci na videozáznamu totiž má až po zápase.
V tomhle je fotbal pravěký. Brání se výraznějšímu vstupu techniky, ačkoliv by ji potřeboval. Třeba při ofsajdech. Není v silách lidského oka bez omylu určit, jestli byl či ne. Jednou nechali odborníci na amsterdamské Free Universitě rozhodčí posoudit 200 ofsajdových situací, které jedenkrát zhlédli na videu. Výsledek? Ve 40 procentech selhali.
"Jsou dva druhy fotbalu," tvrdí Collina. "Jeden pro dvaadvacet hráčů a tři rozhodčí na hřišti. To je opravdový fotbal. A potom úplně jinou odrůdou je televizní fotbal, sledovaný dvaceti kamerami na stadionu. Pokud chcete oba kombinovat, dopouštíte se obrovské chyby."
Přesto to udělejme. Když si zpomaleně pustíte Němcův penaltový zákrok, dojdete k závěru, že s Collinou můžete a nemusíte souhlasit. Oranžový dres Ronalda de Boera se zjevně napnul, takže Němec ho za rukáv přidržel. Což nesmí. Stejně tak nemůže Nizozemec teatrálně padat, jak to udělal. Nadskočil ve vzduchu a ještě se stihl otočit jako akrobat.
"Čechy nemá rád"
"Dneska jsou takových soubojů, jako byl ten můj, při zápasech desítky. A daleko horších. Nikdo je přitom nepíská," říká Jiří Němec. Má pravdu. Například při rohových kopech se nezbavíte dojmu, že sledujete před brankou přebory zápasníků. "A to je všechno, co k případu řeknu," dodává Němec a prosí, aby téma hovoru přešlo na něco jiného než penaltu, kterou způsobil.
V bývalém kapitánovi národního mužstva navždy zůstala pachuť. Klíčovou situaci těžce nesl už na hřišti v Amsterdamu. Odcházel se sklopenou hlavou, přivřenýma očima a podpírán spoluhráčem Nedvědem. Tři dny se vyhýbal novinářům, teprve pak promluvil. "Nikdy v životě jsem neprožil větší beznaděj. V první chvíli jsem uvažoval, že okamžitě skončím s fotbalem," přiznal.
Cítil se jako oběť. A držela s ním i většina fanoušků. Pro Česko se Collina stal personou non grata. Terčem nekonečných vtipů. Vypadalo to komicky, někdy až smutně, jak daleko z břehů slušnosti se vylily emoce.
Po internetu koloval portrét Colliny s nakresleným terčem na čele. Doprovázel ho titulek "Zastřel si svého Collinu" a dotazník. Stálo v něm: Pierluigi Collina je a) ET, b) lebkoun, c) naprostej kretén. Pod tím bylo i řešení: a, b i c je správně. Někteří šli na další zápas v masce Colliny a s transparentem "E.T. Collina go home". Hráčům chodily faxem do hotelu stovky povzbuzujících básniček a vtipů. Motiv byl stále tentýž: Collina, Collina, Collina...
Zasloužil si to? Jednal na hřišti správně? A co hráči, byli k rozhodčímu fér? Patrně nikdy v české historii nemluvili fotbalisté tak neúprosně o rozhodčím, který měl druhý den pískat jejich zápas, jako tehdy. "Každý rozhodčí má svůj styl. Někdo se zaměří na řečnění, jiný na tahání za dres nebo fauly zezadu. Ale u Colliny nikdy nevíte. Je arogantní," netajil se útočník Jan Koller.
Tvrdší kalibr vytáhl Tomáš Řepka, který sudího dobře znal z italské ligy: "Chvíli je s hráčem kamarád a pak mu vrazí kudlu do zad." Pavel Nedvěd vše završil slovy: "Po každém zápase si říkám, že už ho nechci vidět. Nás Čechy nemá rád."
A Collina? V jeho vodnatých očích nevyčtete pravdu. "Je neuvěřitelná myšlenka, že bych měl něco proti vašim hráčům, vašim lidem, vaší zemi. V Čechách jsem byl na dovolené a je tam krásně," prohlásil. Ačkoliv to popírá, jistě se mu výroky hráčů donesly. A představte si, pokud by o vás někdo vyprávěl, že jste křivák. Když se odehraje na trávníku sporná situace, na něčí stranu se musíte přiklonit. Jen si musíte vybrat, na kterou...
Ten moment přišel v 88. minutě. Znamenal porážku 0:1 a konec nadějí ve slibně se vyvíjejícím zápase s Nizozemci. Naštvání i pocity sebelítosti. Přesto neodřízl nadějí na obhajobu stříbrných medailí. O to se připravili vlastní vinou hráči v dalším zápase s Francií.
Mimo jiné gólem neméně bolestným, jako byl z "Collinovy penalty": Francouzi Henrymu na něj omylem přihrál Petr Gabriel nepovedenou malou domů.
