"To ne, vychytal nám to Vilda Schrojf," bránil se čtyřiasedmdesátiletý čilý chlapík při nedávném pražském setkání členů chilského týmu, který obdržel Cenu Emila Zátopka pro sportovní legendy. "Protože do finále jsem nás nedostal já, ale právě Schrojf. Pakliže jsme tam několik zápasů vyhráli, tak hlavně jeho zásluhou," dodal.
Neskrýval radost, že po čase zase vidí Josefa Masopusta, Josefa Jelínka, Jana Lálu, Václava Maška, Jozefa Štibrányiho a další, se všemi si padl do náručí. "To je pokaždé stejné, protože nemůžu říct, že bychom se vídali každý rok. Máme krásný vztah, který se utužil právě v Chile," pokýval hlavou.
Cesta ČechoslovákůJak tým došel v Chile ke stříbru Základní skupina Čtvrtfinále Semifinále Finále |
Na Chile pochopitelně vzpomíná rád. "Odjížděli jsme tam jako outsideři. Předtím jsme v Itálii prohráli tři přípravné zápasy s druholigovými kluby a doma slyšeli od fanoušků i novinářů: proč tam vlastně jedete, když v základní skupině s Brazilci, Španěly a Mexikem nemáte šanci?
Všichni brali naše rychlé vyřazení jako hotovou věc, my jsme ale měli vyzrálé mužstvo v čele s Pepíkem Masopustem a Sváťou Pluskalem.
Ti se hned tak před něčím nepoložili a říkali: "Hele, nikdo nám sice nevěří, ale když už jsme tady, tak těm škarohlídům doma ukažme, co v nás je!" líčil s nadšením.
A ještě jeden muž byl pro úspěch velmi důležitý - trenér Rudolf Vytlačil. "Nejen výborný kouč, ale především psycholog. Nějaká prohra předem, to neexistovalo. Však jsem taky po něm pojmenoval našeho syna," usmál se Scherer.
Dlouhých osm let patřil coby pravá spojka tehdejší ČH Bratislava k oporám reprezentace. Až v roce 1968, na závěr kariéry, v době Pražského jara, a tudíž jistého uvolnění, jej komunistický režim pustil do francouzského Nimes. Po čtyřech letech se však musel vrátit zpět do Martina.
Vydržel tam ale jen půl roku, od šesti pracoval v kanceláři jako účetní. "Jakmile jsem se krapet opozdil, vedoucí mí dával kapky. To jsem fakt nemusel."
Po zmíněném půlroce směl odjet do Nimes na exhibiční zápas. Měl jediný kufr, ale ve Francii zůstal, hlavním důvodem byla jeho tamní přítelkyně. Vzali se a mají spolu dvě děti. "Za Nimes jsem kopal až do osmatřiceti, končil jsem v padesáti jako hrající trenér v druholigovém Avignonu," dokreslil svoji obdivuhodnou kariéru.
Bez fotbalu neumí žít
Jeho poslední štací byla role trenéra u třetiligového týmu St. Gilles, kde s rodinou žije. "Jenže hráči byli málo ochotní, chybělo jim nadšení a sestoupili jsme. Od podzimu už nikoho netrénuju, ale nechci být jen důchodcem. Bez fotbalu neumím žít, hledám nějaký menší klub v okolí Nimes," přiblížil svoje plány.
Po roce 1989 se jeho jméno zase mohlo objevit v encyklopediích a v roce 2005 mu v Praze vrátili úřední potvrzení, že je opět členem Klubu ligových kanonýrů za 128 ligových branek. "To bylo fajn, že si na mě vzpomněli," usmál se.
Stříbrné legendyMasopust: Zůstali jsme mladí díky rodině Štíhlé postavy, žádná bříška, jen šedivých vlasů víc a víc. Ale ani šediny nemohou potlačit mladou mysl a vitalitu. Více čtěte zde |
A pak se ještě vrátil ke slavnému šampionátu v Chile, kde československé mužstvo postoupilo až do finále, v němž prohrálo s obhájci titulu z Brazílie 1:3. "Před zápasem předali Schrojfovi cenu pro nejlepšího brankáře mistrovství. To ho rozhodilo, už se dostatečně nesoustředil a podepsal se na dvou gólech. Měli mu to dát až po finále, ale jinak to byl vynikající gólman," chválil již zemřelého spoluhráče.
"A taky se na výsledku podepsal rozhodčí Latyšev z tehdejšího Sovětského svazu, neodpískal pro nás dvě penalty," dodal ke slavné kapitole československého fotbalu.
Do Prahy jej doprovodil jeho dvaatřicetiletý syn. "Je tady vůbec poprvé, česky nebo slovensky neumí. Praha se mu líbila, i ta sláva, když vyhlašovali nejlepší české sportovce a taky nás jako legendy. Aspoň viděl, o co možná přišel. Chtěl jsem, aby hrál fotbal, ale do prvního mužstva Nimes se nikdy neprosadil. Chybělo mu nadšení, které jsme my ve Vytlačilově partě měli. Škoda."