A zažil toho už dost, je ročník 1974, táhne mu tedy na padesát. Kulatiny oslaví příští rok v září. V záloze nastupuje vedle svého mladšího syna Alexe, jenž se v 16 letech stal čtvrtým nejmladším hráčem futsalové ligy v dresu Rapidu Ústí. Teď je mu o rok víc. 25letý Maxmilián v poli neběhá, ale mrská sebou v brance.
„Oba jsem vychovával jako trenér a je úžasné, že spolu můžeme nastupovat v jednom dresu. Zvlášť když si s nimi rozumím a oni rozumějí mně. Fotbalově a doufám, že i v životě,“ mrkne na své kluky David Vávra.
Ačkoli rodinná pouta mají pevná, na hřišti neznají bratra. Ani otce. Dokážou se porafat.
„Klidně až do krve,“ směje se Maxmilián. „Ale na hřišti to končí,“ ubezpečuje bouřlivák David. „Nebo si to vyříkáme ještě v kabině. Ale co se stane na hřišti, to na hřišti zůstane,“ ctí svaté pravidlo Maxmilián. „I já si řeknu svoje, občas jsem taky seřval tátu,“ nebojí se benjamínek Alex.
Rodina Vávrova z Trmic, otec David Vávra (v modrém)
„Na trávníku jsme spoluhráči, ne otec a syn. Max s tím začal brzy, ale beru to. Když má pravdu, proč mu oponovat? Jen proto, že jsem otec? Kdepak,“ není David ješitný.
Rodina je fotbalem posedlá. Táta je na hřišti MSK Trmice každý den. Když nemá svůj trénink, cepuje dorostence. A také je správcem areálu ve městě v sousedství Ústí nad Labem.
„Nemůžu bez fotbalu být. Je to životní styl. Naštěstí mám úžasnou a tolerantní ženu. Když hraju zápas, stará se o chod klubovny. Bez ní by to nešlo dělat,“ děkuje nejzkušenější z Vávrů své drahé polovičce.
V osmačtyřiceti pořád prohání o generaci mladší fotbalisty. „Táta je blázen, jednou na hřišti umře. A vždycky na něm nechá všechno. Nedokážu si představit, že bych v jeho letech hrál fotbal i já,“ žasne nad tátovou dlouhověkostí Maxmilián. „I já ho obdivuji. Jeho výkony mají pořád úroveň,“ smeká Alex.
V čem se potatili? „Myšlení mají docela na vysoké úrovni. I když to nevím, jestli zdědili,“ chechtá se otec. „Alex toho má ještě hodně před sebou, přibrzdila ho operace kolena. Škoda, že nefunguje mládežnický fotbal. Kdyby se hledali hlavně talentovaní hráči a ne synové bohatých rodičů, byl by český fotbal úplně jinde,“ stěžuje si podlahář David. Max dělá v Německu výškové práce, třeba umývá okna, Alex se učí na truhláře.
Verbíř a Doležal navazují na táty, fotbalové ikony. A hecují se: Oholím tě! |
Mužskou část rodiny spojuje nejen vášeň pro fotbal, ale i potíže s koleny. Po plastice křížových vazů jsou táta i Alex, Max se na operaci chystá taky. Než se nejmladší zranil, válel souběžně za dorost, áčko i béčko chlapů a ve futsalové lize. V futsalovém Rapidu E spolu nastupují táta s Maxem; tam už není v brance, ale v poli.
Že by se hecovali, kdo nastřílí víc gólů, to ne. „Odmalička děcka na fotbale učím, a tedy i ty svoje, že pro mě je větší fotbalista ten, kdo nahraje do prázdné brány, než střelec,“ vykresluje veterán David Vávra svoji filozofii. Ve statistikách II. třídy Ústecka nejzářivěji svítí právě jeho čísla, za Trmice dal přes deset gólů, ale posbíral i nejvíc karet.
Jeho kluci k němu vzhlíží. „Táta je pan Fotbalista. Tím, že nás odmalička fotbalově vychovával, víme, kam si naběhne a kam mu nahrát,“ popisuje Maxmilián. „Je krásný pocit hrát s tátou,“ svěřuje se Alex.
Rodina Vávrova z Trmic, zleva otec David Vávra, mladší syn Alex Vávra.
Krásou by pro rodinu Vávrovu a další hráče Trmic mohl být i zápas či trénink s Viktorií Plzeň, což je odměna pro nejlepší amatérské kluby zapojené do projektu Kopeme za fotbal. „Nastoupit proti takovým esům by bylo parádní,“ zasní se Maxmilián, který si už jednou proti hvězdě, byť budoucí, zachytal.
Trmickým dorostencům kdysi domluvil sekretář Martin Rutar přátelský zápas se Spartou. Pro tak malý klub majstrštyk. „Neuvěřitelné. Slíbil nám ho za postup a svůj slib dodržel, i když to pro něj byl oříšek,“ prozrazuje Maxmilián. „Šlo o ročník 1996, což je nynější reprezentant Patrik Schick. Hrálo se na Strahově, obrovský stadion, my všichni vyklepaní. Schick mi dal asi šest gólů, ale byl to zážitek do konce života.“ Tím jsou i zápasy v jednom trikotu s tátou.
