Těžko to vysvětlit, protože fotbal miloval, avšak rodinu vždycky víc. Do hlavy reprezentačního stopera se vkrádaly před sedmi lety úplně jiné myšlenky: Takže to je konec? Pro koho jsem to budoval? Jak často uvidím syna Patrika?
Rozvod. Jedna z nejbolavějších životních proher.
Z volejepodcast iDNES.cz |
„Člověk staví kostičky a všechno se mu pak zbortí. Vyděláváte peníze ve fotbale, abyste si mohl postavit vysněný dům, zabezpečit rodinu, aby byla šťastná a pak se všechno zhroutilo. I mně. Můj sen, život. Fotbal mě přestal bavit,“ vypráví Hubník otevřeně v podcastu Z voleje. „Když tohle řešíte, nemůžete být na fotbal soustředěný.“
Pomohlo mu hostování v Olomouci, aby byl klukovi blíž. Jakmile s exmanželkou dospěli k dohodě, vrátil se do Plzně a přispěl k titulu. Najednou neřešil maličkosti, pokažené přihrávky nebo křik frustrovaných diváků. Bylo to za ním. „Měl jsem čistou hlavou, posunulo mě to fotbalově dál, cítil jsem se na hřišti mnohem líp.“
Do reprezentace se ovšem až na jednu výjimku nevrátil, i když trenér Šilhavý o něj stál. „Pořád se v Plzni hrály poháry a kdybych zůstal v nároďáku, tak čas na rodinu vůbec nebyl,“ vysvětlil těžké rozhodnutí. „Syn byl pro mě důležitější.“
Roman Hubník při natáčení podcastu Z voleje
Roman Hubník (vpravo) při natáčení podcastu Z voleje
Reprezentace je nejvíc. Krásná rozlučka díky covidu
Přesto před dvěma lety ještě jednou oblékl triko s lvíčkem na prsou, které si tolik cenil. Jako by mu zápas Ligy národů proti Skotům, s nimiž hrával rád a dal jim i gól, seslal sám fotbalový pánbůh, aby se dobračisko z Valašska důstojně rozloučilo. Doma v Olomouci na Andrově stadionu, odkud vyrazil do světa. Do nominace se dostal jen díky covidové vlně, jež smetla původní nominaci. A na stará kolena zaokrouhlil mače v národním na třicítku. Jako kapitán. Výborným výkonem, leč porážkou.
„Reprezentace byla pro mě úplně nejvíc,“ kývne. „Mít lvíče na prsou je krásný pocit. Jsem rád, že jsem mohl třicátý zápas odehrát, i když díky covidu. S kapitánskou páskou a ještě v Olomouci.“
Už se může ohlížet. Třeba na to, jak se v reprezentaci potkal i se starším bráchou Michalem, jenž musel po třicítce skončit kvůli zraněnému kolenu. Teď v osmatřiceti letech dobrodružnou dráhu fotbalového profíka ukončil i mladší ze sourozenců. Patřil k nejlepším stoperům české ligy za poslední dekádu, jako kapitán dovedl Plzeň ke třem titulům, šampionem se stal už se Spartou, s národním týmem byl dvakrát na mistrovství Evropy. Okusil Ligu mistrů, bitvy s Realem Madrid nebo Bayernem. S Herthou Berlín triumfoval na Dortmundu. V pekelné žlutočerné vosí atmosféře v osmdesátitisícovém kotli si užíval nepřenositelný pocit vítězství blízko od hučícího davu.
U dědy v dílně
O tom všem rovný ogara z Halenkova sotva snil. Volný čas trávil u dědy v dílně, jenž chtěl, aby byl po něm kovářem. „Liga byla zbožné přání,“ přiznává. „Nebyl jsem typ, co by ležel u televize. Přijel jsem k dědovi a řekl jsem mu, ať mi dá práci, co je potřeba. Jsem za to strašně rád, protože si devadesát procent opravím sám.“
Děda umřel v den, kdy se narodil Patrik. Kovářství v rodině skončilo, něco krásného započalo. I Hubník junior se honí v Sigmě za míčem jako táta, i jemu zdůrazňuje, že důležité je mít ze sportování hlavně radost. Pak bude u tabletu nebo televize trávit přirozeně méně času. „Ale tak krásné dětství jako jsem měl já, mít nebude,“ vrací se vzpomínkami do dědečkovy dílny, do lesa i korun stromů. „Každý chce být fotbalista. Vidí Messiho, Ronalda, jachty a patnáct aut v garáži. Myslí si, že to má každý, ale realita je jinde. Musí se naučit aspoň řemeslo, aby něco uměli, kdyby fotbal nevyšel,“ radí nejen synovi.
Hubníkovi vyšel. V roce 2007 přestupoval z Olomouce do FK Moskva za rekordních téměř sto milionů korun. Kolem vytáhlého zadáka s rychlém krokem létaly nabídky z CSKA Moskva, Birminghamu či Feyenoordu Rotterdam, ale tolik peněz jako FK Moskva nenabídl nikdo.
Rovný ogara, co byl fakt dobrej. Tak se bude na Hubníka vzpomínat (nejen) v Olomouci |
„Říkal jsem si, jak tam ty čtyři roky vydržím... Když jsem přiletěl, bylo mínus 28 stupňů, všude haldy sněhu, jinačí svět.“
FK záhy zkrachoval a Hubník to vzal přes hostování ve Spartě do Herthy Berlín. „Ve Spartě jsem byl moc spokojený, velice vydařené angažmá, ale bundesliga mě lákala.“
V Česku mají hráči v péči o tělo rezervy. Už od dětství
Až v Německu teprve poznal, co to obnáší být skutečným profesionálem fotbalového řemesla, jak se starat o své tělo. „Jsou tady veliké rezervy. Roli hrají detaily. Péče o tělo by se měla řešit už v dětském věku,“ říká. „V Německu nebyly posilovny povinné, měli jsme fitness kouče, kdo chtěl zapracovat na síle, na odrazu, byl k dispozici. Ale bylo to na hráči. To samé protažení,“ srovnává. „Když se hráč zranil, byl na jeho místě stejně kvalitní. A pak třeba půl roku nehrál. Jede se tam na sto procent celý trénink. Na tribuně bylo dalších dvanáct hráčů.“
Kosmopolitní Berlín si zamiloval, i když zprvu mluvil jen rusky. Spřátelil se s kumpánem Levanem Kobiašvilim, nynějším předsedou Gruzínského fotbalového svazu, poznal celou jeho rodinu. „V týmu jsme měli třináct národností. V Berlíně jsem byl strašně rád, lidi byli skvělí. Když na stadion přišlo 74 tisíc diváků, je to krásná atmosféra. Plné stadiony byly všude. Postup s Herthou do bundesligy beru jako titul.“
Tituly s Plzní i Spartou, dvě účasti na Euru. Hubník končí kariéru, bude podnikat |
Nezapomene na výhru na Dortmundu, kde sváděl líté souboje s Lewandowskim. „Tehdy Lewandowski nabíral zkušenosti. Osmdesát tisíc lidí, to bylo něco neskutečného. Kdo to nezažije, nemůže vědět, co to je. Jako nováček jsme tam jako jediný tým v bundeslize vyhráli. To v člověku zůstane.“
Zažil však také dva sestupy a odvrácenou tvář fanoušků. Raději nečetl noviny, kde se s kritikou nemažou. „Hezký článek si přečtete rád, ale špatné hodnocení hůř. Když se daří, skáče celý Berlín, ale když se nedaří... Po domácí porážce s Norimberk vtrhli na hřiště chuligáni s baseballkami, rozbili střídačky, hlídali nás těžkooděnci. Další den na tréninku byli fanoušci v kuklách.“
Oči plné slz. Když plzeňská kabina ztichla
Kvůli bájné Lize mistrů s ikonickou znělkou se Hubník ve třiceti vrátil z Německa. Plzni se upsal na rok, zůstal sedm. A dal už tu pohádku znáte. „Liga mistrů se nehraje každý den.“
Naskočí mu historka, jak syn se držel za ruku Benzemy při nástupu v Plzni před špílem Ligu mistrů, neboť na něj hvězda Realu Madrid a francouzské reprezentace zbyla.
„Měli jsme domluvené, že Patrik nepůjde se mnou, ale ať si to užije s hráčem Realu.“
 |
Kluk si vyhlédl chorvatského záložníka Modriče, jenže ho na hřišti neviděl a tak na tátu, který odcházel z rozcvičky do kabin, volal: „Tati, tati, kde je Modrič?“
„Modrič nehraje, musíš si vzít někoho jiného.“
Volný byl ještě Benzema…
V Plzni vyzdvihuje silnou partu kolem mazáků Horvátha, Limberského či Petržely. „Na kafe nás chodilo patnáct, v závěru už jen já s Limberským.“
V kabině Viktorie bylo veselo nejen díky vtipálkovi Horváthovi nebo suchému humoru trenéra Vrby. Tu energii si užíval. Jednou však přišel do šatny a hned vytušil, že je něco špatně. Nenapravitelně špatně. „Když jsem viděl slzy v očích u Horviho a Bakiho, věděl jsem, že je to velký průser. Pak nám to pan Šádek řekl a trénink prakticky ani nebyl. To bylo ticho. Poprvé v životě jsem slyšel jen zvuk míče, jak se odráží od kopaček.“
SBOHEM A DÍKY. Roman Hubník po posledním utkání za Plzeň.
Spoluhráč a skvělý chalan Marián Čišovský trpěl nevyléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózou. Zemřel 28. června 2020 ve věku 40 let. Tři roky poté, co si život vzal další parťák z kabiny František Rajtoral. Zrovna jeli Plzeňští autobusem z utkání ze Sparty, když přišla zpráva, jež nemohl nikdo uvěřit. „Najednou nemáte slov a přehráváte si situace, co jste spolu zažili,“ ztiší Hubník hlas v olomouckém Divadle na cucky. Vybaví se také pospolitost napříč fotbalovým vyznáním. „Na klub chodilo tolik zpráv i od fanoušků Sparty, Slavie, Olomouce, Ostravy, z každého kouta republiky.“
Fotbalová kariéra je jako život sám. Rychle uteče a když se ohlížíte, stejně naznáte, že nejdůležitější jsou vztahy, nikoli trofeje a vítězství. Hubník je na fotbalové penzi. S kamarády hraje za Chválkovice a v Olomouci se věnuje své prodejně se čtyřkolkami, elektrokoloběžkami a motorkami. Zase se motá v dílně jako kdysi, když obdivoval dědovu Jawu. „Jsme na začátku, covidová doba na rozjezd podnikání není ideální, teď konflikt na Ukrajině, energetické problémy, lidi začnou víc šetřit. Doba nás ještě dožene. Nikde není psané, že to za rok nemusíme zavřít,“ připouští.
Ale nestresuje se. Užívá si rodinného života. S partnerkou se těší z narození holčičky.
