Když se rozpovídá, stejně jako dřív na hřišti z něj čiší zápal, nadšení, někdy přísnost. A také hrdost na to, že je zpátky na oblíbené adrese.
„Podívejte se mi na ruce. Jen o tom začnete mluvit, mám husinu,“ poví Sivok, když se usadí ve strahovské zasedačce a z tmavé tréninkové mikiny mu září černé esko na prsou. „Táta je velký sparťan, já tady odehrál čtyři a půl roku. Když jsem se sem vrátil a poprvé oblékl sparťanské tričko, hned jsem posílal domů synovi fotku.“
Hráči, kteří nebudou pracovat na 150 procent, tu nemohou být. Ve Spartě se to tolerovat nebude. Neexistuje, aby někdo jen tak proplouval. Zůstat mohou jen ti nejlepší. Ti, kteří si Sparty váží.
