Několikrát v týdnu pendloval Pavel Zavadil mezi Opavou, kde dostavuje dům, a Brnem, kam se vydal za svým posledním fotbalovým snem. Štreku mohl mít kratší, před rokem už málem zakotvil v Prostějově. Jakmile však slyšel o zájmu ze Zbrojovky, rychle změnil směr.
„Asi už jsem až moc zkušený hráč, který by na hřišti možná ani být neměl. Ale ještě jsem chtěl naposled něco zažít. A ono se to povedlo,“ usmívá se čtyřiačtyřicetiletý bard. Svého druhého a definitivního odchodu do sportovní penze nelituje. „Nikdy jsem nehrál ve velkých zemích, ale o to jsem byl zarputilejší. Z kariéry jsem vymačkal maximum,“ ohlíží se.
Šanci v Brně podřídil hodně. Přišel jako kapitán, končil jako mentor mladých. Vstávání v šest hodin, aby stihl být na ranním tréninku, k tomu patřilo taky.
Stálo to za to?
Nedojížděl jsem denně. Cestu znám dobře, pět let jsem na ní trávil čas, když jsem v Brně hrál. Vím, jak na to. Vyjedu, po trase nebo na stadionu je snídaně. Raději dorazím o půl hodiny dřív. V autě si vyřídím telefonáty, popřemýšlím o věcech kolem domu. Někdy je to únavné, ale mně už to ani nepřijde.
Sezona však byla spletitá. Bojoval jste se zraněními, která vás na jaře pustila do boje až na poslední minutu...
Přesto jsem si to užil. Chtěl jsem se za každou cenu vrátit, vlastně rok jsem už nehrál fotbal, chystal jsem se poctivě. První tři měsíce byly skvělé. Cítil jsem se parádně. Věřím, že jsem mančaftu měl co dát. Škoda, že mi nevydrželo zdraví, postupu si však vážím. Je to jeden z mých velkých individuálních úspěchů.
Co vás na Brnu a Zbrojovce lákalo tak, že jste se vracel?
Vždycky jsem se tam cítil jako doma. Jsem rád, že jsem se po pěti letech v Brně v roce 2017 vydal do Opavy, kde se budoval tým, ale doufal jsem, že se na jih Moravy jednou vrátím. Moje vazby na brněnské prostředí byly takové, že i když jsem loni málem podepsal jinde, domluvil jsem se nakonec ve Zbrojovce.
Tři osudová angažmáPavla Zavadila Brno Drnovice Örgryte |
Mířil jste do Prostějova?
Je to tak. Nebylo příjemné všechno změnit, ale řekl jsem tamnímu šéfovi Frantovi Jurovi, že tuhle nabídku nechci odmítnout. Měl jsem se vracet do prostředí, kde jsem to miloval, a věděl jsem, že ta šance už taky nemusí přijít. Jen se čekalo, až tomu v Brně někdo dá zelenou.
Zřejmě se bavíme o době, kdy nebylo jisté, kdo bude Zbrojovku vlastnit. O její převzetí jednala agentura Sport Invest. Hrálo to ve vašem příchodu roli?
No asi malinko jo. (usmívá se) Dopadlo to a prožil jsem v Brně krásný rok.
Do Brna a zároveň k fotbalu jste se vracel v době, kdy už jste měl za sebou práci sportovního ředitele v Opavě. Bavilo vás být znovu „jen“ hráčem?
Musím říct, že na fotbal už se nedívám jenom jako hráč. Strašně mě baví studovat taktiky, systémy, herní styly. Do Zbrojovky jsem ale přišel jako hráč, věnoval jsem se tomu, abych byl platný na hřišti i v kabině a abychom byli jedna parta. To se povedlo. Od dalších věcí je tu sportovní úsek a realizační tým. Pokud se mě někdo zeptal na názor, tak jsem mu ho řekl, i co bych třeba změnil nebo co by kluci chtěli, ale to jsou normální věci. To jsem dělal i dřív, to je u zkušených hráčů normální. Tak to má být.
Stačilo vám to?
Naplňovalo mě to. Člověk může leccos vidět jinak, ale dospějete k tomu, že nemusíte mít pokaždé pravdu. Názor si řeknu vždy, ale tak, abychom se posunuli. Ani jednou v sezoně jsme v kabině nemuseli řešit jediný problém. Měli jsme společný cíl a za ním jsme šli.
Pro vás to na jaře obnášelo být mentorem mladým.
Strašně rád sleduju mladé hráče, jak pracují, jak se posouvají dál, bavíme se o fotbale. Jsem rád, že mě tak berou i oni.
Pracoval jste s nimi na jaře už cíleně, nebo stačilo, když si pro radu přišli sami?
Průběžně jsme se bavili o všem. Jak se kdo cítí, jak vnímá hru, jestli rozumí systému, který chceme hrát... Jako střední záložník jsem měl vždycky rád organizaci hry, kdy mladí hráči musí přesně vědět, co se na hřišti má dít. Když šli kopat za béčko nebo za dorost, byl jsem jim k dispozici.
Mrzelo vás, že mladé hráče nemůžete strhávat výkonem na hřišti?
Ze všeho nejraději bych s nimi byl v zápasech. Tam bych jim dovedl pomoct nejlíp, ukázal přímo na hřišti, co a jak. Ale nešlo to. Důležitá je i příprava na zápas nebo na trénink.
Kromě jedné minuty v posledním zápase jste nastoupil v zimní přípravě a také jednou na jaře za béčko...
To je jiná soutěž a člověk si to dovede pohlídat. Devadesát minut za béčko jsem zvládl. Musím říct, že teď chodím trénovat, ale ne do všeho jdu. Nastavil jsem se tak, že pokud to nepůjde na hřišti, pomůžu jinak.
 |
Nezávidíte trochu spoluhráči Jakubu Řezníčkovi, že nemusí přípravě podřídit úplně všechno a stejně mu návrat do Brna vyšel parádně?
Řezňa je pořád o deset let mladší než já a jeho tělo je jinak stavěné než moje. Vždycky byl zápasový typ, na víkend se dokáže připravit. Stejné máme to, že oba strašně neradi prohráváme. Taky se časem mění, už je z něho větší profík. Nejdůležitější na tom je, že bez hráče jako on by se těžko dalo mluvit o postupu. Kdo chce nahoru, musí mít střelce. Řezňa je výborný do kabiny, dokáže být naladěný i na ostatní, ne jen na svoje góly. A všechno si dobře uvědomuje.
Jaký je Řezníček na hřišti?
Jeho čísla mluví za vše. Měl i spoustu asistencí, zakončení má specifické a umí si ten finiš najít. Hlavou, levou nebo pravou, jemu je to jedno. V prvních kolech se nemohl trefit, ale sám říkal, že to prolomí. Že máme počkat. Pak to ve čtvrtém kole odnesla Jihlava a Řezňa se rozjel. Byl na něho spoleh.
Chodili jste za ním, aby už gól, který ho nastartuje, dal?
Z hecu a ze srandy ano. Nechtěli jsme ho ale dostávat pod tlak, sám moc chtěl. Na konci předchozí sezony toho v Teplicích moc nenahrál, potřeboval se do toho dostat. Netrvalo to dlouho.
V minulosti ho provázely různé výstřelky. Museli jste se i vy naladit na něho?
Kuba si prošel velkými kluby, ví, co si může dovolit, je z něho větší profík. Samozřejmě na pivo jsme taky zašli, ale s rozumem. Víme, kde jsou meze, jak se člověk má chovat a jak má být připraven.
Až se vkrade na mysl, jestli by hrál pořád tak dobře, kdyby začal striktně asketicky chodit spát po zprávách.
Ale on chodí! (směje se) Má rodinu, děti, musí se starat. Mladá bouřlivá léta má Řezňa za sebou. Kdyby to přeháněl, tak už to nebude fungovat. Zvlášť teď, když půjde do ligy.
Byl i tahounem oslav postupu, jako je tahounem na hřišti?
Tak jako jsme byli tým během sezony, tak byla i oslava týmovou prací. (usmívá se) Pár tahounů jsme měli, pár kluků se věnovalo hecování a zpívání. Řezňa je takový, že si všechno vychutná v klidu. Uspořádá si to v sobě, emoce dá najevo, ale hlavně v klidu regeneruje.
Co vy? Mládnul jste při děkovačkách, když jste na ně vyběhl s ostatními po vyhraných zápasech?
Oslavy nejsou jako dřív. Člověk je uvnitř strašně rád, jenom navenek už to není tolik vidět. Mě vždycky nabíjelo prostředí v kabině mezi mladýma klukama. Jsou s tím spojené i porážky, to jsou těžké chvíle, ale přebije to radost z vítězných utkání. Úspěch vždycky všechno přebije.
Čemu vděčíte za fotbalovou dlouhověkost?
Po taťkovi mám dobré geny, dodnes sportuje. Hlavně je to ale tím, že mám obrovskou vůli. Fotbal mě pořád baví a bez toho, abych byl připravený a dobře trénovaný, jsem ho nikdy hrát nemohl. Miloval jsem být každý den na tréninku, podstupovat tu dřinu. Všechno jsem dělal naplno, tedy hlavně v době, kdy jsem na to měl sílu. Teď už je jí míň. Bez toho, abych měl rád fotbal a měl vůli, bych nedokázal to, co za mnou je.
Byl jste rozhodnutý po sezoně skončit?
Tělo mi dávalo strašně moc najevo, že už to není jako dřív. Zdravotní stav mi neumožňoval moc plánovat. V situaci, v jaké jsem, už nemám sílu vracet se pořád zpátky, podstupovat tu dřinu, jet pořád dokola. Vím, jaký mám věk, a tělo mi to ještě víc připomíná. Tuhle sezonu jsem dohrával do konce a moje další cesta nebude hráčská. Poohlížím se po něčem jiném.
Posunovat svůj rekord pro nejstaršího hráče, který kdy nastoupil v první lize, vás nelákal?
Ani ne... Nechám to na dalších, ať mě překonají. Nicméně budou to mít hodně těžké. (usmívá se)
Dovedete si představit svoji budoucnost spojenou se Zbrojovkou?
Nebránil bych se tomu, ale budu to řešit až v létě.
Po čem se poohlížíte?
Chtěl bych zůstat u fotbalu. Za dobu, kterou jsem prožil jako hráč a krátce jako funkcionář, si myslím, že k tomu nějaké předpoklady mám. Baví mě něco tvořit. Být součástí něčeho, co může být úspěšné.
Pavel Zavadil oslavil se Zbrojovkou Brno postup do první ligy.
Má cenu si při těchto plánech dodělávat zázemí v Opavě?
Když už jsem jednou začal, tak to chci dokončit! (směje se) Zázemí je pro mě důležité. Neříkám, že budu žít v Opavě pořád, ale potřebuji dům dodělat, abych mohl zase někam vyrazit. Uvidíme, kam mě kroky zavedou. Mně to dojíždění už ani nepřijde, nedělá mi problém.
Uvažujete o studiu trenérské licence?
Musím říct, že jako trenér se úplně nevidím. Mě fakt strašně zajímá taktika, systémy, herní styly. Zkrátka jak mančafty vypadají. Opravdu moc to sleduji, a když se dívám na fotbal, tak už ne jako divák, ale všímám si toho, jak týmy zakládají akce, jak presují, jak hrají. Z toho odborného hlediska. Ale trénování asi neklapne.
