„Tak jak to dobře začalo zápasem s Varnsdorfem, to pak nabralo špatný směr. Promeškal jsem skoro půl sezony, aniž by mi vlastně bylo něco vážného,“ povzdechl si pětatřicetiletý rodák z Ústí nad Labem, který se letos vrátil do Jihlavy po ročním působení ve Viktorii Žižkov.
Co konkrétně vám tedy bránilo odehrát víc zápasů?
Měl jsem svalové zranění, které se mě nechtělo pustit, pořád jsem se motal v kole. Vracel jsem se, ale vždycky to bylo moc brzy. Prostě pro mě jedno velké neštěstí.
Takže se nemám ptát, jak jste s návratem do Jihlavy spokojený?
(pousměje se) Vy mi teda dáváte zabrat... Na rovinu říkám, že to beru jako strašně velké zklamání. Ale pozor, nikoliv v rovině týmu, jen z pohledu osobního. Nemohl jsem dělat to, co mě dělá šťastným.
Pouze jste se díval...
Přesně tak. Nechtěl jsem být doma v Ústí, pořád jsem byl s klukama. A musím jim poděkovat, hlavně Lacimu (kapitánovi Matúši Lackovi), hodně mi pomáhali.
Předpokládám, že i doma se vás snažili povzbudit, nebo ne?
Jasně, rodina paráda, to všechno bylo v pohodě. Jenže když nemůžete dělat práci, kterou máte ráda, je to moc špatné.
Pojďme se tedy zaměřit na celý tým, jaká podle vás byla úvodní polovina sezony z pohledu FC Vysočina?
Myslím, že jsme měli mít tak o pět nebo šest bodů víc. V některých zápasech jsme zbytečně ztráceli. Přesto jsem optimista, věřím, že na jaře se hodně posuneme.
A prozradíte, co stojí za vaším optimismem?
Vidím, jak to tady v klubu jde kupředu. Máme skvělý trenérský štáb, naposledy tady takový byl za pana Svědíka (v současnosti trenéra prvoligového Slovácka – pozn. red.). Práce pana Kameníka a jeho realizačního týmu má hlavu a patu. To se mi moc líbí.
Takže k naprosté spokojenosti vám chybí už jen zdraví?
Určitě, chci týmu pomoct na hřišti, ale musím se naučit poslouchat svoje tělo. Už jsme si sedli s fyzioterapeutem a domluvili se, že nemůžu dělat všechno jako ve dvaceti. Doslova mi řekl: Ty už nebudeš sprinter, teď do tebe musíme dostat vytrvalost a sílu.
Když zase na chvilku odbočím od fotbalu, vy jste loni v létě otevřel v jednom pražském obchodním centru bistro se zdravými pomazánkami. Ještě pořád funguje, nebo ho zahubil covid a s ním spojená opatření?
Nefunguje, před měsícem jsem ho prodal. Rozhodl jsem se tak ve chvíli, kdy bylo nějakých patnáct set nakažených denně. Říkal jsem si: To bude stejné jako loni. A měl jsem pravdu. Naštěstí jsem našel kupce. Spadl mi obrovský balvan ze srdce. Dneska se v tomhle oboru rozhodně vydělávat nedá.
