Ta mrcha se zase vrátila, i když po operaci v Hradci Králové už neměla. Jenže rostla a sílila. Sotva šestnáctiletý hoch Jiří Saňák, který zrovna na berlínském gymnáziu a v akademii místního Unionu snil o velké fotbalové kariéře - byť na první trénink v úžasu všech přítomných došel v gumotextilkách, protože jediné své najky si šetřil na zápasy -, musel zase přehodnotit úplně všechno. Na rameni se mu udělala boule. Němečtí doktoři si na operaci nevěřili: „Mladý muži, šanci na přežití máte deset procent.“
Jako by život nebyl už tak dost těžký. Jirka, usměvavý chlapec z Ústí nad Orlicí, pochází ze čtyř dětí. Ale máma byla často na všechno sama, protože táta, budiž mu už lehká zem, většinou dával přednost alkoholu. I když boj s ním nakonec zvládl a všechny čtyři děti se těší už ze svých rodin, sedm let se s ním Jiřík nebavil. Když máma musela na noční do práce, zaúkolovala nejstaršího osmnáctiletého syna, aby Jirkovi ohřál šunkafleky. „To sníš, i kdybys tady měl sedět do půlnoci, brácho!“
Tak Jirka - milující nade vše fotbalový míč - do sebe poslušně hrnul spíš jen fleky, protože peněz na šunku moc nebylo.
Z volejenový podcast iDNES.cz |
Jednou už nádor překonal, zvládnu to podruhé, pomyslel si, když se vracel z Berlína do Hradce Králové s nadějí na další operaci. „Už jsem měl fakt velké bolesti,“ vypráví Saňák v olomouckém Divadle na cucky v otevřené zpovědi ve druhém dílu podcastu Z voleje.
Leč rameno mu otevřeli a zase zavřeli. Ani v Hradci v další operaci neviděli význam: „Jiří, už to nejde operovat. Budete chodit na chemoterapii, máte rok života.“
Načež mladý pacient bezděčně odpověděl: „Doktore, tak to mně slezou vlasy a budu vypadat jako Michael Jordan?“
Saňák se snažil dělat z vážné situace srandu. Byla to ta nejlepší obrana. Absolvoval chemoterapii, viděl, jak starší pacienti, chlapi od rodin, se kterými byl na pokoji, umírají. U hudby, když se nikdo nedíval, si poplakal, a věřil v zázrak.
„To období bylo drsné. Ať už chemoterapie v Hradci, kdy člověk vidí umírat spolubydlící, nebo už samotné prostředí nemocnice, které v roce 1994 nebyly tak pěkně přestavěné, jako jsou teď,“ vzpomíná současný asistent olomouckého trenéra Václava Jílka.
Trenér Jiří Saňák během natáčení podcastu Z voleje
Stala se náhoda, o kterých už říká, že neexistují. Pan Toppisch, chirurg z Ústí nad Orlicí, byl na stáži na ortopedické onkologii v Brně u profesora Janíčka a ten mu řekl: „No, tak ho přivez, já se na to podívám.“
Konečně se našla kapacita, která zkusila náročnou několikahodinovou operaci nádoru. „Tam jsem poprvé zažil opravdu skvělý přístup, že přišel anesteziolog a říkal: Až se vzbudíte, budete mít v puse hadičky, nebudete moci mluvit. Kdybychom vám museli vzít ruku, tak vás probudíme, abyste podepsal souhlas. To bylo profesionální, nečekal jsem, že za mnou přijde anesteziolog a doktor. Dlouhá operace, kdy to vybrali, se povedla,“ popisuje Saňák svůj životní příběh.
Doktor Janíček tu mrchu vybral důkladně, aby tentokrát už neměla šanci. Mladému pacientovi vyoperoval klíční kost, kus lopatky, svaly, ale ruku mu zachránil. „Bylo však jasné, že už hrát nebudu moct,“ povídá. „Hned jsem začal trénovat. Poslední operaci jsem měl v sedmnácti. Mezi chemoterapiemi jsem si udělal trenérské licence. Neváhal jsem, láska k fotbalu mě držela.“
Trenér Jiří Saňák (vpravo) během natáčení podcastu Z voleje.
Do brněnské nemocnice u svaté Anny jezdil ještě půl roku každý den na ozařování. „Byli jsme na pokoji čtyři onkologičtí pacienti ve věku sedmnáct osmnáct let a celou dobu jsme si dělali srandu, abychom nezvraceli, protože jak ke konci dne přestala sranda, neboť jsme už byli unavení, tak jsme se pozvraceli všichni.“
Nejen láska k fotbalu držela Saňáka nad vodou. V sedmnácti se zamiloval do své o osm let starší učitelky angličtiny, paní Věry, která se kvůli němu dokonce rozvedla - a to na maloměstě v Ústí nad Orlicí chtělo také kuráž. Tím spíš, že v tu dobu ještě nebylo jisté, že rakovinu porazí. Vzali se. Radují se ze tří dětí - dvou dcer a syna.
„To je růžová knihovna,“ usměje se Saňák. „Bylo pro mě důležité, že jsem byl zalitej láskou nejen k fotbalu, ale také k paní učitelce.“
Třem svým životním andělům dal v podcastu Z voleje jména: žena Věra, doktor Janíček a trenér Novák, který desetiletému Jirkovi vytvořil pouto k fotbalu.
„Život je krásnej. Baví mě se všemi radostmi, ale i s tím smutkem. To je jako ve fotbale,“ tvrdí Saňák, z něhož se stal v Česku vysoce uznávaný mládežnický trenér. V dospělém fotbale dělal asistenta i německé legendě Winfriedu Schäferovi v íránském Esteghlalu. S Jílkem, se kterým nyní působí v Olomouci, byl i ve Spartě.
Jiří Saňák během íránského angažmá
Čte psychologické knížky, nejen ve fotbalovém prostředí zdůrazňuje slova jako respektovat a být respektován.
Když přiletíme na zápas, musíme odjíždět tajně, líčí trenér v Íránu |
A krásným hlubokým hlasem říká: „Je horší, když máte nádor, nebo vám ve třinácti někdo řekne, že neumíte zpívat? To jsou stejně bolavé věci, které odžíváte celý život, protože si pak třeba nikdy nezazpíváte. Člověk musí bojovat a dělat si sám ze sebe srandu.“
