„Tak letos už vážně naposledy!“ Přesně tuhle větu si bývalý fotbalista FC Vysočina Ivo Koníř opakuje na začátku nové sezony už dobrých pět let.
Jenže po pár zápasech pokaždé zjistí, že daleko mladším spoluhráčům pořád ještě v pohodě stačí, a tak svůj definitivní konec kariéry znovu a znovu odkládá.
„Většinou mě někdo přemluví, ať pokračuju, že by byla škoda končit. A jelikož se cítím pořád dobře a fotbal mě baví úplně stejně jako kdysi, hraju dál,“ usmívá se právě dnes pětačtyřicetiletý záložník Sezimova Ústí, které působí v krajském přeboru Jihočeského kraje.
Napadlo vás v mládí, že budete jednou v tomhle věku ještě hrát?
Ne. Pamatuju si, že když jsem hrál svůj vrchol, říkal jsem si, že bych mohl vydržet do osmatřiceti. O věk ale nakonec vůbec nejde. Když je člověk zdravý a má pořád chuť hrát, není důvod končit.
Vážně nemáte žádné zdravotní problémy úměrné vašemu věku? Bolesti kloubů, zad a podobně?
Musím to zaklepat, ale ne. Za celou dobu jsem měl vlastně jen jedno vážné zranění. V Třinci mi na hřišti zlomili holenní a lýtkovou kost. Ale jinak šlo většinou jen o drobnosti. Nic, co by mi řeklo: Už dost!
A jste si jistý, že svému tělu rozumíte? Že vám přece jen nenaznačuje, že by si rádo odpočinulo?
(usmívá se) Kdepak, svoje tělo znám dobře. A taky se o něj starám. Bez toho by to nešlo.
Jinými slovy, chodíte cvičit nejlépe každý den?
Přesně tak. Hýbal jsem se i v covidové době, kdy to bylo složitější. Jednoduše proto, že kdybych ve svém věku přestal, tak bych se pak jen těžko vracel do nějaké formy.
Co by se muselo stát, abyste jeden den vynechal?
(usmívá se) Těžko říct. Chodím ven za každého počasí, takže jedině snad, pokud by tělo řeklo, že nemůže. Ale nic takového zatím naštěstí neříká.
Pro vaše výrazně mladší spoluhráče musí být frustrující, když jim pořád stačíte, ne?
Vždycky jsem si říkal, že se s věkem budu na hřišti asi postupně posouvat dozadu, ale zatím nemusím. Pořád ještě hraju uprostřed a běhám po celém hřišti.
Slyšela jsem, že ke svému dennodennímu cvičení jste přidal ještě pravidelné otužování v rybníku. Je to pravda?
Ano. Někdy před Vánoci jsem potkal kamaráda a ptal se ho, odkud jde. A on, že se byl koupat. To mi přišlo divný, když byly kvůli covidu všechny bazény zavřené. Ale on na to, že chodí na Borovinku (rybník na okraji Jihlavy - pozn. red.).
A vás napadlo, že to taky vyzkoušíte...
Přesně. Bylo to hlavně z hecu, jenže ve chvíli, kdy jsem do té studené vody vlezl, jsem zjistil, že je to super. Když totiž člověk po chvilce vyleze, vyplaví se endorfin, kterému se říká hormon štěstí. Opravdu je to paráda.
Takže vaše rada pro ty, kteří chtějí být šťastní, je, ať se jdou vykoupat do ledové vody?
(směje se) Nadneseně to tak je. Teď už to ale nestihnou. O uplynulém víkendu jsme ukončili sezonu. Voda, která má 14 stupňů, už není na otužování, ale na koupání.
Vaši spoluhráči v Sezimově Ústí o tomhle vašem koníčku vědí?
Jasně. A mám k tomu i perličku. Když se znovu mohlo začít trénovat, odjel jsem do Tábora a klukům spadl během tréninku míč do Lužnice. Tak jsem pro něj vlezl. Pár jedinců mě potom zkusilo následovat, ale měli vodu sotva po kolena a mazali ven. (směje se)
Proč jste si vybral právě Sezimovo Ústí? To se vám ještě chce někam dojíždět?
Předtím jsem hrál za Dukovany, což na cestování z Jihlavy vyjde úplně stejně. Akorát jedu na jinou stranu. Říkal jsem si, že zase poznám jiné lidi. Navíc jihočeský krajský přebor je podle mě trochu výš než krajský přebor Vysočiny. Ale hlavně mě k přesunu do Sezimova Ústí přemluvil můj kamarád Láďa Šebek, který tam dělá šéfa klubu.
S ním jste hrával v FC Vysočina, je to tak? A pokud se nepletu, narodil se ve stejný den jako vy...
Přesně tak. To, že máme stejně narozeniny, jsme zjistili až po nějakém čase, co přišel do Vysočiny. Každopádně jsme si skvěle rozuměli a hodně jsme toho spolu prožili. Nikdy by nás ale nenapadlo, že se po letech ještě v nějakém klubu sejdeme.
Jenže už ne na trávníku.
Bohužel. On má právě problémy se zdravím. Měl vyhřezlou plotýnku. Ale jinak, když ho vidím s míčem na hřišti, mohl by ještě taky klidně hrát.
Věříte, že nadcházející sezona už půjde podle plánu? Loni jste stačili odehrát sotva pár zápasů.
Jen osm. Proto se taky na nový ročník tolik těším. Potkám se znovu se spoustou výborných hráčů, třeba s Davidem Lafatou, který hraje za Olešník. A ano, věřím, že už by se mohlo hrát zase normálně.
Proč jste si vlastně kdysi vybral jako sport číslo jedna fotbal? Jihlava přece byla dřív spíš hokejové město...
Já vlastně ani nevím. Jako kluci jsme byli pořád venku, dřív to bylo normální. A jelikož míč měl v podstatě každý, hráli jsme nejvíc fotbal. Nikdy by mě ale nenapadlo, že ho bude hrát aktivně ještě v pětačtyřiceti.
Říkáte, že vás fotbal baví stejně jako kdysi. Opravdu jste nikdy neměl tendence s ním skončit?
Takové období má asi každý. U mě to bylo někdy kolem patnácti let, kdy jsem si najednou říkal: Proč bych měl pořád trénovat, proč jezdit na soustředění? Trvalo to zhruba půl roku, ale nakonec jsem byl rád, že jsem u fotbalu zůstal. A kdo ví, možná, až jednou skončím, se mu budu věnovat i jako trenér. I když zatím jsem se dal spíš na dráhu atletického a kondičního trenéra.
Proč právě atletického?
To kvůli dceři. Dal jsme ji v Jihlavě na atletiku, protože si myslím, že je to základ všeho. Nejprve jsem ji tam jen vodil, ale pak mě oslovil tehdejší trenér Jiří Švec, jestli bych nechtěl do přípravy dětí vnést taky něco trochu jiného. Tak jsem si udělal trenérskou třídu. No a teď jsme si se dvěma kamarády založili vlastní klub. Máme spoustu plánů a vizí.
Pojďme se ještě na chvilku vrátit k vaší fotbalové kariéře. Na jaké období nejraději vzpomínáte?
Určitě na roky v FC Vysočina. Vždycky se v Jihlavě hrála maximálně třetí liga, ale pak jsme se dostali do druhé a s tehdejším ředitelem Zdeňkem Tulisem se začal klub předělávat. Dobré roky ale byly i později v Třebíči či v Dukovanech.
Vždycky jste v FC Vysočina patřil k lídrům. Proč jste nikdy nehrál první ligu?
Ani nevím. Přitom nabídky jsem měl. Těch manažerů, co se ozvalo, a kolik klubů mě sledovalo... Asi jsem udělal chybu, že jsem nebyl víc ambiciózní, ale já to měl prostě v Jihlavě rád. Ale nelituju ničeho. Navíc vždycky to taky není jen o umění, musíte mít i štěstí.
Je pravda, že vydat se jinou cestou, dnes už byste třeba ani nehrál. Mimochodem, co byste si nejvíc přál ke svým 45. narozeninám?
Bude to znít možná jako klišé, ale já bych chtěl, aby se už nikdy nevrátilo to, co tady teď bylo. Aby člověk mohl zase žít úplně normálně. A hlavně děti.
