V mikině se znakem svých oblíbených hokejových kačerů z Anaheimu se posadil na olomouckém sídlišti na lavičku a vyprávěl o zážitcích z doby covidové.
Pětadvacetiletý fotbalový obránce Václav Jemelka ještě netuší, kde bude hrát v příští sezoně. „Leuven opci neuplatnil, jedná se Sigmou a já čekám, co se z toho vyvrbí,“ říká.
Já a stoper Benkovič z Leicesteru jsme vedli rozcvičku. On v srbštině, já v češtině.
Co si přejete?
V Leuvenu bych určitě rád zůstal, byl jsem tam spokojený a pro mou kariéru by to byl dobrý krok. Ale už musíme řešit, co bude dál. S manažery preferujeme zahraničí. Odzkoušel jsem si, že by to šlo, takže bych zahraničí rád ještě zkusil. Jsem však teď nachystaný i na variantu, že začnu se Sigmou, protože tam mám pořád smlouvu.
Hrál jste pravidelně, jste zklamaný, že Leuven opci neuplatnil?
Spoluhráči se mě pořád ptali, jestli je to už hotové, říkal jsem jim, že nevím. A vlastně doteď nic nevím. Co mám informace od manažerů, tak společnost, která vlastní Leicester i Leuven, na tom není po covidu finančně úplně dobře a cena byla nastavená od začátku vysoko, Sigma to docela vyšponovala.
Přestupová opce je milion eur.
A za hostování dávali nějakých tři sta tisíc. V součtu je to docela velká částka za obránce.
Ale zase jste se ukázal v Belgii a můžete teď jednat s kýmkoli.
Odehrál jsem skoro všechno, tak si myslím, že nějaké kluby zpozorněly. Teď záleží, jestli budou taky ochotné zaplatit požadovanou cenu. Menší překážka je i to, že jsme skončili brzo a k tomu jsem momentálně zraněný, takže i šance na Euro padla. Kluby ještě nejednají o posilách, musím čekat.
Trošku mrzutý konec.
Trošku rozpačitý, ale tak to vyšlo. Měl jsem menší trhlinu ve svalu, teď to léčím.
Václav Jemelka na stadionu King Power Stadion At Den Dreef v Lovani.
Přitom jste mohl na mistrovství Evropy zastoupit potrestaného Kúdelu.
V kontaktu s trenéry jsem nebyl, spíš manažeři. A ti řekli, že jsem zraněný. Uškodilo mi i to, že jsme skončili brzy, byl bych měsíc bez tréninku a bez zápasu. Skončili jsme už 19. dubna.
Leuvenu chyběly tři body, aby se dostal do skupiny o poháry. Dali jste si termín, do kdy chcete mít jasno?
Nechávám to na nich. Teď je to jediný zájemce, který jedná oficiálně. Jinak jsou to všechno jen náznaky.
Jak se vám líbilo v Belgii?
Moc. Bohužel covid to ovlivnil dost, život nebyl úplně plnohodnotný, nemohli se na mě podívat kamarádi, rodiče, manažeři. Když jsem přijel v říjnu do Belgie, ještě všechno bylo OK, restaurace otevřené, ale po týdnu se počet nakažených začal zvedat stejně jako tady. Belgie s Českem byly dvě nejhorší země v covidu. Vzali to tam striktně. Restaurace se otevřely až 8. května, kdy už jsem se vrátil. Byla se za námi podívat na týden jen manželčina máma, je učitelka a měla volno. Pomohla nám s malou. Manželka cestovala tam a zpátky po měsíci, protože dcerka ještě musela v Česku k doktorce. V Lovani byla jen zavřená doma, nic jiného nemohla dělat, já byl na trénincích.
Belgická liga je ofenzivní, rychlá. Byla to honička?
Jo,liga je hodně ofenzivní, padá spousta gólů a ti hráči jsou fakt extrémně rychlí - křídelní i útočníci. Bylo těžké si na to zvyknout, ale posunulo mě to jak herně, tak takticky. Jsem za to jen rád. Mrzí mě, že jsem ani jednou nezažil fanoušky. Jen s Anderlechtem tam mohly tři tisíce, to jsem byl ještě na lavičce.
Zvyknul jste si na vyšší obrátky?
Hráli jsme dost na risk. Snažili jsme se hrát hodně dopředu kolmých přihrávek, ale taky jsme často míč ztratili a pak chodili do brejků, takže to nahánění bylo složité, valilo se to na obranu a taky jsme dostali hodně gólů, z čehož jsem byl špatný, ale furt mě všichni ujišťovali, že je to zkrátka tím herním stylem. Bál jsem se, že o místo přijdu, ale když jsem se díval na výsledky, tak ostatní týmy také dostávaly góly. Z tohoto jediného jsem byl rozpačitý, protože v Sigmě jsme nebyli zvyklí dostávat tolik branek. Musel jsem si na to zvyknout psychicky. Vyhráli jsme zápas 3:2 a mě mrzely obdržené góly.
Hráli jste vysoko bez zajištění?
Ano. Bylo hodně náběhů za obranu z křídel i od střeďáků. S druhým stoperem jsme našim střeďákům říkali, aby víc zahušťovali střed hřiště. Trenér je vyzýval ale k tomu, aby doplňovali šestnáctku. Tak se to na nás valilo.
Stoupnula vaše fitness data oproti české lize?
Měl jsem mnohem víc metrů ve sprintu. Když jsme hráli na tři obránce, tak jsem hodně podporoval útok. Celkově jsem naběhal v zápase víc metrů. V Česku jsem měl jako stoper občas i pod deset kilometrů, tam jsem se pod deset nedostal ani jednou.
Nejsilnější zážitek?
Když jsem nastoupil proti Bruggám, poprvé v lize. Naskočil jsem v 60. minutě, vyhráli jsme a já poprvé zažil takhle velké oslavy v šatně. Dlouho mi to nedocházelo, bylo to něco úžasného. Porazili jsme nejlepší klub v Belgii, který následně vyhrál titul. Bylo to hodně emotivní.
Zapadl jste do týmu díky angličtině bez problémů?
Naštěstí se mluvilo jen anglicky, nezažil jsem v klubu nikoho, kdo by anglicky neuměl, i kustodi mluvili dobře. Když hráči mezi sebou začali ve francouzštině nebo vlámštině, tak jsem jen koukal.
Nespustil jste na ně hanácky?
Jednou jsme měli trénink, který chtěli trenéři odlehčit, protože se nám nedařilo. Já a stoper Benkovič z Leicesteru jsme měli dělat rozcvičku. Každý jsme měli svou skupinu. On ji vedl v srbštině, já v češtině. To byla sranda. Když se snažili zopakovat česká slova, bylo to úsměvné. Asistent trenéra to takhle vymyslel.
Nedělal každý něco jiného?
Ne, dělali všechno po mně, ale nerozuměli mi, ani když jsem počítal.
Jak je obecně mladý hráč, který jde ze Sigmy do zahraničí, připravený jazykově? Je to individuální, anebo jste měli v klubu dobrovolné doučování?
Je to hodně individuální, nikdo nikoho netlačí, aby chodil na angličtinu. Každý si to řeší po svém a je to fakt důležité. S jazyky mám problém, nejdou mi, ale angličtinu jsem pochytil rychle a domluvíte se s ní všude. I když na nějaké dlouhé rozhovory to ještě není.
Měl jste mediální výstupy?
Před kamerou ne, do toho mě netlačili, ale s novináři jsem se bavil. Vždycky jsme se pochopili, zlepšoval jsem se. Klub cizincům platil učitele angličtiny, každé úterý jsme měli online hodinu.
Zavedl byste ji i v českých klubech?
Bylo by to plus pro hráče, ale to je na každém. Když chce jít do zahraničí, tak ať se jazyk učí. Pak zapadne líp do kabiny, než když využívá překladatele. A lépe se mu i žije.
Belgické kluby myslí i na finanční gramotnost hráčů a část mzdy jim neposílá na účet, ale na spoření. Měl jste to také tak?
Přesně tak. Investice si hráči řeší individuálně, ale ten fond tam je. Z každé výplaty odkládají část na spoření hráčům.
Jaké procento?
Čtyřicet procent ze mzdy, ale tuhle částku vám neukrojí, nýbrž ještě přidávají navíc na to spoření.
Šlechetné. Jak je to s výběrem těchto peněz?
Když si to chcete vybrat před 35. rokem, tak platíte dvacetiprocentní daň. Od pětatřiceti si to můžete vybrat celé. To je průměrný věk, kdy se končí s fotbalem. Chtějí, abyste měl pak nějaký základ do života.
Úžasné, když si uvědomíme, kolik mladých hráčů v Česku nadprůměrné výplaty prošustruje a pak končí špatně.
Z tohoto důvodu to tak mají v Belgii, i když pokud zaplatí tu daň, mohou si to mladší hráči taky vybrat. Když někdo chce ty peníze rozfofrovat, tak je rozfofruje. Ale je super to tam mít, protože v pětatřiceti jako když najdete. Peníze vám v Belgii chodí na účet v čistém, hned je daní. Strhnou vám zdravotní, sociální pojištění.
Nejste OSVČ jako hráči v Česku.
Je to tak. Tam řeší všechno klub. Servis pro hráče je lepší.
Jak je belgická liga z finančního hlediska atraktivní pro české fotbalisty?
Záleží, do jakého jdete klubu. Kdybych šel do Brugg, nebo Anderlechtu, tak to bude mnohonásobně vyšší, ale také záleží, z jakého klubu jdete. Z Olomouce je to jiné, než když jdete ze Sparty, kde budou podmínky podobné jako ve špičce belgické ligy. Já se nikoho neptal, jaký má plat, já jsem si oproti Olomouci něco málo polepšil, ale my jsme transfer nedělali primárně kvůli výdělku, chtěl jsem si zahraničí hlavně zkusit, jestli na to mám, nebo nemám. Člověk si může říkat, že chce odejít pryč a pak zjistí, že na to třeba nemá. Tak já jsem rád, že jsem si ověřil, že na to mám a ještě bych to chtěl zkusit, protože je to fakt něco jiného. Celkově ten život -kultura, jazyk...
Jiné je i to, že se v cizině neplatí zápisné do kabiny, jak je zvykem v Česku, což?
Nic takového jsem platit nemusel. Jsou tam jen pokuty za pozdní docházku, mobil v šatně a podobně. Taky jsem ale musel zazpívat.
Co jste dal?
Vysoký jalovec. Říkal jsem jim, že je to taková lidová píseň, kterou často zpívají týmy v Česku po vítězství. Mělo to velký úspěch, chtěli po mně znát skupinu, co to hraje.
S čím jste se rozloučil s trenérem? Naviděnou?
Bohužel i tohle skončilo nešťastně. Měli jsme ještě týden trénovat, jenže celý realizák dostal covid, takže se to rozpustilo. Ještě jsme si s trenérem ani nevolali.
Odletěl jste na Moravu se oženit.
Hlavně jsem se těšil domů, protože jsem osm měsíců neviděl nikoho z rodiny, ani kamarády. Měli jsme naplánovanou svatbu, už když jsem byl ještě v Olomouci, a doufali jsme, že termín vyjde. Nakonec to vyšlo dobře.
Mohli jste mít na veselce už tolik svatebčanů, kolik jste chtěli?
Ještě to bylo omezené, ale naštěstí čísla začala padat, takže se to už tolik nehrotilo. Na hosty jsme apelovali, jestli by si mohli udělat aspoň antigen. Svatbu jsme měli v takové stodole v Ochozi u Konice. Strašně se nám to místo líbilo, dali jsme si termín rok dopředu, protože tam je plno do roku 2022.
Svatba byla emotivnější zážitek než vítězná premiéra proti Bruggám? A teďka zvažte odpověď.
Napište, že svatba byla mnohem emotivnější zážitek!
Kupí se vám. Zahraničí, reprezentace, narození dcery... Už jste jiný Václav Jemelka než ten, který přicházel do Olomouce z Uničova?
Život se mi otočil do jiné dimenze. Narození dcery bylo úplně nejvíc wow. Pak se mi povedlo nastoupit v reprezentaci, což byl další skvělý zážitek. Potom jsem si zahrál ještě proti Německu, nádhera. Přestup se taky vydařil. Takže já budu na dobu covidovou vzpomínat v dobrém. I když by už mohla skončit.
