Těchto čtyř triumfů si pochopitelně cení ze všeho nejvíce. „Ale za úspěch považuji i to, že jsem přestoupil do Baníku a mohl za něj hrát,“ dodal někdejší obránce, který byl v Baníku i sportovním manažerem. Do ostravského klubu přišel z jiného Baníku, z michálkovického, a to v 16 letech. V první lize za Baník odehrál 256 zápasů, v nichž dal sedm gólů. „Nejprve jsem ale hrával za dorost a šel na vojnu do Dukly Tábor. Když jsem se vrátil, čekal jsem na příležitost,“ připomněl Zdeněk Rygel.
A dočkal jste se na podzim 1971.
Jeli jsme do Košic na VSS (Východoslovenské strojárne). Tehdy Baník trénoval Karol Bučko a ten mě poslal do druhého poločasu. I to beru jako úspěch stejně jako první ligový gól, který jsem dal Plzni, brankáři Čalounovi.
„Za úspěch považuji i to, že jsem přestoupil do Baníku a mohl za něj hrát.“
Zdeněk Rygel
Určitě si ceníte i čtyř startů za národní mužstvo.
Ano, tehdy Baník vedl Tomáš Pospíchal. Poté přišel první titul s Jiřím Rubášem a záhy Hadamczikova éra, kdy jsme vybojovali další dva tituly. Byla to úspěšná kariéra.
Být to dnes, mohla být ještě výraznější, kdybyste mohl přestoupit do ciziny, že?
V tehdejší době jsi musel splnit určitá kritéria, například věk třicet dva let, nebo určitý počet reprezentačních zápasů. Tím to bylo vyřešené. Kdo to neměl, ven se nedostal. A ve třiceti dvou letech už jsi opotřebovaný. Jsou sice hráči, kteří se přesto venku prosadili, ale mezi nimi jsem nebyl.
Cenná je však vaše věrnost, která se dnes jen tak nevidí. V Baníku jste byl celou kariéru. Až na jejím konci jste odehrál dvě sezony v kyperské Larnace a Zbrojovce Brno.
To bylo dané i dobou, nemohlo se jen tak přestupovat. V rámci klubu jsme měli i své zaměstnání. Vše bylo dané. Člověk vlastně musel být věrný (směje se). A z Baníku se přestupovalo málo. Byli jsme vedeni jako zaměstnanci šachet.
Fárat jste ale nemuseli, že?
Ne, do práce jsme nechodili. Naším zaměstnáním byl fotbal.
Platy jste měli jako horníci?
Byly přiměřené, dobré. Byli jsme vedeni jako havíři. Reprezentovali jsme je a i z jejich výplatních sáčků se srážela nějaká koruna na Baník. A mnozí chodili na zápasy, povzbuzovali nás. Bylo to propojené.
Byli jste celý tým pod jednou šachtou?
Ne. S Jirkou Klementem a Liborem Radimcem jsme byli na Dole Jan Šverma. Byli jsme rozmístěni po různých dolech.
Dva nejslavnější góly jste dal Magdeburgu. Tím druhým jste Baníku v březnu 1979 vystřelil postup do semifinále Poháru vítězů poháru.
Je to tak. První utkání jsme v Německu prohráli 1:2 a velmi důležitý gól dal Gusta Antalík. Němci, když přijeli do Ostravy, si dost věřili. V padesáté druhé minutě jsme ale vedli tři nula. Už jsme si mysleli, že jasně vyhrajeme, a trošku jsme zvolnili. Najednou to po deseti minutách bylo tři dva, čímž postupoval soupeř. Oni nás chtěli dorazit a my se snažili dát pro nás postupový gól.
A ten jste dal vy parádní trefou z dobrých dvaceti metrů.
Jeden z útoků zatáhl Zdena Šreiner po pravé straně, odcentroval před branku, kde brankář Heyne míč vyboxoval k Petru Němcovi. Petr byl dobrý střelec, jenže proti němu vyběhl hráč. Běžel jsem zleva a křikl na něj: Dej mi to! Balon mi posunul a dobře jsem ho trefil. Proletěl mezi hráči k levé tyči a brankář na něj nedosáhl.
Co se pak dělo?
No, měli jsme obrovskou radost. Ale museli jsme to vedení ještě ubránit, protože bylo asi pět minut do konce zápasu. Paľo Michalík (brankář) a stopeři ty vysoké balony posbírali a uhráli jsme to.
V semifinále jste měli blízko k postupu přes Fortunu Düsseldorf.
V domácí odvetě jsme prošustrovali první poločas. Dostali jsme hloupý gól z dálky a pak jsme to honili. Byli jsme takoví roztěkaní. Nebyla to ta naše hra. Než jsme se do toho dostali, chvíli trvalo.
V Německu jste prohráli 1:3 a doma zvítězili 2:1. Chyběly vám dva góly, aby fandové mohli vidět Baník porážet Barcelonu, jak zpívá Jaromír Nohavica...
(Směje se). Jasně. Barcelona tehdy pohár vyhrála. Ale ve finále nevíte, jak se to vyvine. Vždyť i ten Magdeburg jednou Pohár vítězů získal (v roce 1974 – pozn. red.). Byla škoda, že ten rok jsme pohár nedotáhli do vítězného konce, nebo aspoň do toho finále. V té době bylo naše mužstvo schopné hrát s každým.
Však jste také hráli s Bayernem Mnichov, Sportingem Lisabon, FC Nantes, Dynamem Kyjev, San Sebastianem, Neapolí, Borussií Mönchengladbach, CZ Bělehrad, Valencií. Samí zvuční soupeři. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to v evropských pohárech asi pětatřicet mužstev, s nimiž jsme se utkali. A všechno to byly dobré týmy. Nádherné zážitky.
Měl jste pověst nejpoctivějšího hráče Baníku, dříče. Čím jste si ji vydobyl?
To slyším poprvé... Je to pro mě velká pocta. Tím jsem potěšený. Možná to vyplývalo z toho, že jsem byl ohromně rád, že jsem přestoupil do Baníku. Vždy jsem si dával takové krůčky – jít do Baníku, hrát v jeho ligovém dorostu, nastoupit v lize... A všeho jsem si moc vážil.
Jak jste se do Baníku dostal?
Pomohl mi Drahomír Tomis, můj starší spoluhráč z Michálkovic. On šel do Baníku o tři roky dříve. To byl výborný kluk, byl jsem přesvědčený, že se prosadí, protože dával hodně gólů. Byl to střední útočník. Pomohl mi tím, že jednou v létě přivedl na koupaliště trenéra Frantu Dvořáka, který v Baníku chytal s Mokrohajským první ligu. Přišel tam a my hráli mezi sebou. A trenér mě pozval na trénink Baníku, na Bazaly.
To vás muselo hodně potěšit.
Byl jsem nadšený, že jsem tu nabídku dostal. A říkal si, že nesmím zklamat. Že je to pro mě velká šance.
Vyšlo to, ale než jste naskočil do první ligy, musel jste na vojnu do Dukly Tábor. Jaké to bylo tam?
Dostal jsem šanci hrát s takovými hráči jako Kroupa, Pešice, Ženíšek, Pelikán. To byli kluci, kteří už předtím hráli ligu. Tam jsem se trochu otrkal.
Vždy jste hrál levého obránce?
V Michálkovicích jsem začínal na levém křídle, kam mě dali, protože jsem byl levák a nejmenší. Později a také v dorostu Baníku jsem byl záložník. Na levého obránce jsem se dostal v Táboře, neboť v týmu byla velká konkurence. Po návratu do Baníku jsem byl znovu v záloze. Na levém beku přede mnou hráli Lumír Mochel a Mirek Vojkůvka, velmi dobří hráči. Až když odešli, měl jsem místo v obraně.
Co říkáte dnešnímu Baníku?
Má navíc. A že vyměnili trenéra... Tak to bývá, trenér je vždy zodpovědný za to, že nejsou výsledky. Kozlovi jsem ale dost věřil, že se v Baníku prosadí. Měli sérii sedmi zápasů bez prohry. Škoda, že ji neudrželi. Trenérovi i mužstvu ublížily pauzy kvůli covidu.
Zdá se, že fotbalisté, kteří do Baníku přijdou odjinud, většinou až na výjimky nezazáří.
Za trenéra Pospíchala přišli čtyři hráči a to byl základ úspěchů. Už dříve v kádru byli hráči jako Jirka Klement, Pepík Tondra, Franta Huml, Rosťa Vojáček, Lumír Mochel, Mirek Vojkůvka a další. Ale on přitáhl, a nevím, kdo s ním se na tom podílel, Paľa Michalíka, Milana Albrechta, Luboše Knappa a Libora Radimce. To bylo ohromné posílení. Tam byl počátek té zatím nejúspěšnější éry Baníku.
A všichni se chtěli rvát za svůj klub, což dnes kolikrát chybí...
... Je jiná doba. Hráč je rád, že má smlouvu. A když zjistí, že tolik nehraje, přemýšlí, kam by zase šel.