Aby ne, vždyť šlo o jeho vůbec první soutěžní branku za reprezentaci. Celkově čtvrtý zásah v národním týmu si Éder schoval na tu nejdůležitější chvíli.
Bylo 10. července 2016, když se útočník se zapletenými copánky posadil na lavičku před závěrečným bojem s Francouzi. Nic jiného se ani nečekalo, na turnaji do té doby odehrál chabých třináct minut v úvodních duelech základních skupin proti Islandu a Rakousku.
Upřímně: nebýt toho, že v prvním poločase se zranil kapitán Cristiano Ronaldo, Éder, celým jménem Éderzito António Macedo Lopes, by se na trávník asi nepodíval.
Právě tak ale občas začínají velké sportovní příběhy. O nečekaných hvězdách. O překvapivých výsledcích.
Éder nikdy nebyl zrovna nepolapitelný kanonýr, jen dvakrát v životě - v Braze - se dostal přes deset ligových gólů v sezoně. Na podzim před turnajem hrál za Swansea a ve třinácti zápasech ani jednou nevypálil na bránu! Nebýt jarního hostování v Lille, kde střelecky trochu pookřál, koukal by se na Euro maximálně v televizi.
Než přišel na hřiště v 77. minutě místo mladíčka Renata Sánchese, právě Ronaldo se k němu přitočil a povídá: „Ty ten vítězný gól dáš!“
Ve 109. minutě prodloužení se tak skutečně stalo.
„I dnes se na ten moment moc rád podívám. Jen v létě po šampionátu jsem ho viděl snad patnáctkrát... No, dobře, víckrát. Občas prostě zajdu na YouTube a mrknu se. Ale proč taky ne? Byl jsem hrozně šťastný!“ líčil tehdy osmadvacetiletý fotbalista.
„Převzal jsem přihrávku, odpoutal jsem se od Koscielného a našel prostor pro střelu. A pak jsem zkrátka vypálil. Úžasná chvilka! Báječný moment pro mě, pro náš tým, pro celou zemi!“
Portugalci díky němu zvítězili 1:0 a poprvé v historii ovládli mistrovství Evropy. Trenér Fernando Santos o svém náhradníkovi slavně prohlásil, že se „z ošklivého káčátka vyklubala překrásná labuť“ a Éderovi zaplavily telefon stovky vzkazů a blahopřání.
Volal mu i dojatý táta a říkal, jak je na svého syna hrdý. Nic neobvyklého, že?
To by však nesměl telefonovat z vězení.
Doživotí
Éderův otec Filomeno Antonio Lopes si totiž v anglickém kriminále od roku 2003 odpykává doživotní trest za vraždu své partnerky, fotbalistovy macechy Domingas Olivaisové.
Měl ji vyzvednout z práce, udeřit ji zámkem na volant, škrtit ji a vyhodit tělo do řeky Bure. Hájil se, že svou milou odvezl na hotel a pak se stavil pro rychlé občerstvení, avšak kamerové záznamy Lopesovu verzi nepodpořily.
„Je to tak, mám tátu v anglickém vězení,“ rozpovídal se Éder v otevřeném rozhovoru s novináři britského listu Daily Mail. „Nebyl jsem u toho a nemůžu se stoprocentní jistotou říct, co přesně se událo. Táta říká, že je nevinný a... Je to složité, velmi důkladně a dlouho jsem o tom přemýšlel. Je to velmi emocionální otázka. Ale já mu věřím. Tím neříkám, že soud rozhodl špatně, vůbec ne. Jen říkám, že je to můj otec.“
„Několikrát jsem ho ve vězení navštívil. Začal jsem s tím ve dvaadvaceti a když mám příležitost, snažím se s ním vidět. Když se to stalo, bylo mi dvanáct,“ přibližuje.
To však zdaleka není vše z dramatického příběhu Éderova života.
„Tou dobou jsem byl ještě v sirotčinci...“
Bos mezi střepy rozbitých lahví
Éder se narodil v bývalé portugalské kolonii Guinea-Bissau a když mu byly tři, přestěhoval se s rodinou do Lisabonu.
Jenomže rodina se utápěla v chudobě a nedokázala se z ní vymanit. Kvůli tomu osmiletý Éder putoval do sirotčince v Coimbře. „Nebudu lhát, bylo to drsné,“ líčil.
„V těchto místech se toho může tolik zvrtnout a stává se to poměrně často. Někteří mí kamarádi z té doby... Řekněme, že na tom nejsou moc dobře,“ pokračoval.
Avšak právě v nehostinném prostředí sirotčince se zamiloval do fotbalu. S ostatními dětmi kopal pořád, kdekoliv, kdykoliv. Většinou bos na ošuntělých pláccích, mnohdy mezi střepy rozbitých lahví, ale nenechal se zastavit.
„Když jsem byl o trochu starší, zkontaktovala mě máma. Ale nešlo o nic pravidelného. Byl jsem z toho pořádně rozmrzelý,“ vzpomínal. „Kvůli mému pobytu v sirotčinci jsem s našimi neměl normální vztah, přišli jsme o spoustu důležitých momentů z mého dospívání. S mámou už se nyní vídáme pravidelně. O tátovi byla řeč... “
Euro 2016Vítěz: Portugalsko |
Navzdory nepředstavitelně složitému dětství si díky fotbalovému talentu našel cestu z nejhoršího. V osmnácti už nakoukl mezi profesionály ve druhé lize, v jedenadvaceti kopal nejvyšší soutěž za klub Académica Coimbra a pak jej koupila Braga, kde se mu - co do statistik - dařilo nejlépe.
Tou dobou Éderovi přišla premiérová pozvánka do národního týmu a také překvapení v podobě nominace na mistrovství světa 2014.
Portugalci však na šampionátu vybouchli hned ve skupině a Éderovi se hroutil svět. Málem došlo na nejhorší.
Náhodné seznámení s psycholožkou
Ambiciózní reprezentační výběr čelil ostré kritice médií a Éderovi chodily na sociálních sítích nenávistné vzkazy. Fandové jej přirovnávali ke kuželu, zesměšňovali jej.
„Začal jsem o sobě dost pochybovat, bylo to zoufalé období,“ vybavil si.
„Měl jsem za sebou nějaká otravná zranění, pak přišlo ono mistrovství, kde se nepovedlo snad nic. Do toho ty útoky, kritika... Opravdu strašné. Má mysl se zatoulala na velmi špatná místa. Byl jsem na dně. Ptal jsem se sám sebe: dokážu se z toho vůbec dostat? Ano, přemýšlel jsem o sebevraždě.“
Za únik z krušného rozpoložení vděčí Éder velké náhodě. Jednou, po zápase za Bragu, si zakopal s holčičkou, která na sobě měla klubový dres. Její maminka Susana Torresová jej poprosila o fotku a posléze se z ní vyklubala psycholožka.
„Vyměnili jsme si pár mailů, Susanině dceři jsem věnoval dres s jejím jménem a ona mi nabídla psychologickou pomoc. Respektive původně mým spoluhráčům... Tak jsem se toho chytl a začal s ní pracovat na mé mentální stránce,“ uvedl.
„Susana mi obrovsky pomohla.“
Možná i díky znovu nabité sebedůvěře a lásce k životu se Éder mohl o dva roky později stát nečekaným hrdinou mistrovství Evropy.
