„Zvuková smyčka měla sedm minut a pochází z dokumentu o výjezdu fanoušků na finále poháru se Slováckem 2009,“ prozradil její tvůrce Martin Kovařík, marketingový ředitel Teplic.
Hráče tím překvapil, vědělo to jen klubové vedení. „Všichni jsme se shodli, že to zkusíme.“
Šlo o zápas, jaký dosud nikdo nezažil. Kvůli bezpečnostním opatřením. I kvůli povolené kvótě 150 osob, která se od dalších střetnutí dvojnásobně navýší.
Teplice pořádaly den otevřených dveří, ale jinak než obvykle. Dveře zůstávaly skutečně otevřené, to aby nikdo nesahal na kliku.
Hráči si v útrobách stadionu nasadili roušky, s nimi mašírovali na hřiště, jenže ne známou trasou rovnou doprostřed trávníku. Z tunelu zabočily oba týmy za své střídačky, kde si hráči roušky odložili, pak už se rozestavili na hřišti a bez podání rukou kopli do míče.
„Jít těch deset metrů s rouškou je podle mě nadbytečné opatření,“ myslí si teplický záložník Tomáš Kučera. Náhradníci si ústenky nechali a seděli ob sedačku, větší část teplického realizačního týmu se uvelebila na tribuně.
Ještě předtím se tři pořadatelé z řad teplického fanklubu vyfotili u své vlajky, pak už si drželi pozice na liduprázdných tribunách, kde v oranžových vestách měli podávat míče.
„Teplicéééé!“ zakřičel jeden z nich, když rozhodčí foukl do píšťalky. Jen ve VIP sektoru se to hemžilo lidmi, od delegáta po nejužší vedení teplického klubu. Šéf představenstva sklářů Pavel Šedlbauer přišel s brambůrkami v ruce.
Ticho jako v kostele ustalo, když reproduktory rozvibrovalo fandění z roku 2009. Příznivci na Stínadlech jsou hodně kritičtí a umí si hvízdnout, teď to ovšem byla nepřetržitá podpora. „Tepličáci, to jsme my, Teplice v srdci máme,“ rozléhalo se prázdným stadionem.
„Úplně mě to ze začátku vyděsilo, prvních pět deset minut mi to přišlo šílené. Prvotní byl šok,“ líčil záložník Kučera. „Ale kluci říkali, že si za pár minut zvykli a nevnímali to. Já to měl stejně, člověk se soustředí na hru. Otázka je, jaké by to bylo, kdyby bylo úplně ticho.“
Pavel Hoftych, trenér Liberce, si díky téhle kulise vzpomněl na svou trenérskou štaci v Bohemians: „Tenkrát tam hrál ten klub, tuším že se jmenoval Střížkov, měli čtyři trumpetisty. A tohle tomu bylo hodně podobné. Nemohlo to udělat pravou atmosféru jako od pravých fanoušků, bylo to takové smutné. Ale my jsme rádi, že liga vůbec pokračuje.“
Když Kučera dal vedoucí gól, hráči nechali průchod emocím, žádné bezkontaktní juchání.
„Asi žádný mančaft se nevyvaruje toho, že by kluci gól neoslavili, to není možné. Znal jsem instrukce, nechtěl jsem se nechat zavalit spoluhráči, bylo to v míře,“ mínil Kučera.
VIP lóže vyhrkla, teplický ředitel Petr Hynek v extázi vyskočil ze sedačky a spadla mu rouška.
Nebyl jediný. Zlobila i impulsivního teplického kouče Stanislava Hejkala, ale vždy si jí bez váhání nasadil. Zato libereckého trenéra Pavla Hoftycha, antirouškaře, musel čtvrtý rozhodčí napomínat, když ji měl pod bradou.
„Koučovalo se mi v ní špatně. Kolem mě nebyl deset metrů nikdo a já tam musím stát s rouškou. Nakonec jsem měl speciální šálu, která sice občas spadne, ale dá se přes ní mluvit,“ poznamenal Hoftych. „Výjimečný zápas ve výjimečném stavu. Příští týden to už bude bez roušky.“
O přestávce trenéři nesměli k hráčům a Hejkala to zaskočilo. „Přišel manuál, že trenér před zápasem a o poločase nemůže do kabiny, tomu vůbec nerozumím,“ kroutil hlavou teplický kouč. „Chápu, že to ministerstvo zdravotnictví myslí dobře, ale někdo to musí korigovat, to nejde.“
Když ve 2. poločase Jakub Řezníček zvýšil na 2:0, bylo to míčem, který o přestávce pořadatelé postříkali dezinfekcí.
„Dnešním mottem byla koncentrace, abychom se nenechali ničím rozhodit. Ale ta zvláštní atmosféra na některé kluky dolehla,“ viděl Hoftych.
Jeho protějšek Hejkal tvrdil: „I když jsme vyhráli, říkal jsem si, jestli to nevalíme rychle. Fotbal se hraje pro diváky.“
